Ve školách není prostor pro rozvoj emoční inteligence, říká pedagožka

Čím to, že je české školství pořád tak zkostnatělé? Je jasné, že jde o hlubší problém celého systému, ale přesto: co by se dalo změnit ze stran jednotlivců?

Ano, můžeme vše svádět na systém, ale co vnímám jako zásadní, je, že vždy záleží na osobnosti, která ve školství působí. Můžu být v jakémkoli systému, ale vždy záleží na mně samotné. Žádný systém mě nemůže dohnat k apatii, nepříjemnému chování, neempatii, křiku a pohrdání. To mohu dovolit pouze já sama za sebe, jako pedagožka nebo kdokoli, kdo se pohybuje po tomto světě. Samozřejmě to systém neulehčuje. Svádět všechno na systém je trochu alibi. Mnohem složitější je najít přijatelnou a uctivou cestu pro všechny zúčastněné.

Jako hlavní problém vnímám to, že ve školství je spousta unavených, zničených pedagogů, co bohužel nevnímají smysl své práce. Je to práce a tečka. Pedagogové se často cítí ztraceni a velmi často mluví o tom, že jejich postavení už nemá žádný význam. Sama jsem ve školství působila. V oboru je cítit strach, sevřenost, obavy. Pedagogové jsou neustále ve střehu, protože rána může přijít z jakékoliv strany: ze strany dětí, rodičů, inspekce.

Co nejčastěji trápí rodiče?

Z hlediska pedagoga vnímám, že rodiče nejčastěji trápí to, že dítě nechce psát domácí úkoly, že ho musí den co den nahánět, a také jako velkou obtíž vnímají to, že dítě přichází ze školy, má úkol, ale bohužel dítě tématu nerozumí, tudíž rodič musí doma ještě dítěti vysvětlovat, o co vlastně jde. A místo domácího klidu je v rodinách plno přemlouvání a vyhrožování. Když se podívám do své terapeutické praxe, co s rodiči řeším, tak jsou to právě strachy, jak a co mohou pedagogovi říci, bojí se, že si učitel na dítě zasedne, když řekne nějaký nesouhlas. Mnoho problémů raději se školou neřeší, ať není zle. Ale tohle není cesta, neřešené věci mohou dítě hluboce poznamenat.

Ve školách se objevuje názor, že největším problémem českého školství jsou právě rodiče se svými požadavky. Jaký typ rodičů má tyto požadavky a jsou opravdu tak neúměrné?

Opět se zde dostáváme do kolotoče hledání viníků. Z pohledu bývalé pedagožky a současné terapeutky vidím vše z různých úhlů pohledu. Jsou rodiče, co hledají problém ve všem, ať udělá pedagog cokoli, vše je vlastně špatně. Ale jsou i pedagogové, co to dokáží rodiči velmi zavařit, znepříjemnit a vyvolávají v něm pocit, že je absolutně neschopný. A pak jsou naopak školy, kde komunikace v mnoha případech funguje, kde je z každého slova a gesta cítit lidství. Pokud už jste vyzkoušeli všechno možné a škola není ochotna s vámi hledat kompromis, pak je potřeba se poohlížet jinde. Ale ne jako forma úniku, útěku.

Udělat to v případě, že už opravdu nevidíte cestu. Bohužel jsou extrémy, kdy rodiče neustále dávají dítě to jiné školy, a to ve chvíli, kdy pedagog upozorní na nějaké obtíže. I když jsou pravdivé a pedagog chce pomoci hledat nápravu, někteří rodiče to berou jako urážku a už obvolávají jiné školy. No a kdo tím nejvíce trpí? Dítě! Dítě je neustále vytahováno z prostředí, ke kterému si vybudovalo vztah, a hlavně dítě vnímá, že když je něco špatně, není potřeba to řešit, ale utíkat pryč, utíkat jinam. Vidí model neřešení. Vidí model urážení se. To pro jeho zdravý vývoj osobnosti není zcela efektivní.

V čem podle vás současné školství selhává?

V pochopení, porozumění, v komunikaci.  Chybí vzájemná úcta a respekt k odlišnostem. Mnoho lidí ve školství je nešťastných z různých důvodů. Ale nešťastní pedagogové vzdělávají nešťastné děti, to je jednoduchý vzorec. Pedagogové potřebují podporu a porozumění, to samé ale platí i pro rodiče. Ze své vlastní zkušenosti mě upřímně trápí, že ve školách se dává tak málo prostoru rozvoji emoční inteligence a upřednostňuje se výkon a škatulkování. To byl hlavní důvod, proč jsem z tohoto systému vystoupila. V terapiích mohu s dětmi a rodinami pracovat právě s emoční inteligencí. Je krásné mít samé jedničky, ale když neumím komunikovat, nejsem empatická a nevím, co dělat se stresem, stejně mi to bude k ničemu.

Celý rozhovor naleznete na: https://www.zena.cz/vztahy/ve-skolach-se-dava-malo-prostoru-rozvoji-emocni-inteligence/r~668d2572a42811e79142002590604f2e/