Úzkostné děti potřebují pomoc a pochopení
Někdy se svou úzkostí „bojují“ určitým puntičkářstvím, snahou mít vše kolem sebe pod kontrolou. Je dobré vědět, že za své úzkosti nemohou.
Podle odborníků je úzkostnost do jisté míry konstituční záležitost. Je dána citlivostí nervové soustavy a do určité míry také dědičností.
Jak se úzkostnost projevuje?
O tom ví své maminka pětiletého Honzíka. „Honzík je pravý opak své starší sestry Hanky,“ vypráví. „Už jako malý byl hodně citlivý, špatně spal, často plakal. Stále na mně ‚visel‘, nemohla jsem si pomalu dojít ani na toaletu. Když ho měl někdo pohlídat, nešlo to. Loni nastoupil do školky. Adaptace byla náročná, ale všichni nás ujišťovali, že to zvládne. Do školky ‚musel‘, vracela jsem se zpět do práce, takže nebylo zbytí. Honzík si ale na školku moc nezvykl. Sice tam chodí, ráno už nebrečí, ale dětí se straní a ‚dělá si svoje‘. Je takový pečlivka, takže třeba rád rovná hračky a nesnese, když jsou rozházené. Byli jsme u psychologa, prý je v pořádku, jen je úzkostnější.“ U dětí Honzíkova typu se můžeme někdy domnívat, že mají některou z poruch autistického spektra, ostatně úzkostnost bývá průvodním projevem těchto poruch. I proto je dobré, když se na úzkostné dítě „podívá“ zkušený psycholog. Kromě toho by dítě, které je úzkostnější, mělo projít vyšetřením u pediatra. Úzkostnost totiž může být i průvodním jevem nemoci, například astmatu nebo potíží se srdcem.
Celé znění článku najdete na https://www.rodina.cz/clanek9053.htm
