Ústav nikdy rodinu nenahradí
Poslanci totiž schválili novelu zákona o pěstounské péči, která si klade za cíl snížit počet dětí vyrůstajících v ústavech, na minimum. O děti, které nebudou moci zůstat u svých rodičů, se postarají pěstouni. Proč děti v ústavech trpí a jak se vybírají náhradní rodiče jsme se zeptali Petry Vrtbovské, zakladatelky organizace Natama.
V poslední době se v souvislosti s plánovaným omezováním počtu dětí v kojeneckých ústavech hodně mluví o tom, proč vlastně děti v ústavní péči tolik trpí. V čem spatřujete největší rozdíl mezi životem v pěstounské rodině a životem v ústavu?
Pěstounská rodina by měla fungovat jako jakákoliv běžná rodina, takže umístěné dítě žije s „rodičovskými postavami, popřípadě se sourozenci, mívá také nové babičky, dědečky, strýce a tety. Chodí do místní školy, do běžných dětských kroužků. Dalo by se říci, že je v náhradní, v tomto případě v pěstounské, rodině na výchovu. Rodina by měla žít běžným životem se všemi radostmi a starostmi a přijaté dítě se tak přirozeně učí životu, jakým lidé žijí a potřebují žít. Jsme na základě genetické výbavy společenské a rodinné bytosti s intenzivní potřebou blízkých vztahů. To dává rodina a to dítě v pěstounské rodině může a má zažít. K tomu také patří, že se dítě učí hospodařit s penězi, vidí, jak se rodiče starají o domácnost, jak vydělávají peníze a hospodaří s nimi a podobně.
Ústavní péči si lze nejlépe představit jako jesle, nemocnici, školku, ozdravovnu…, ze které se ale nikdy neodchází! Není to strašidelná představa? Mozek malého dítěte připravený učit se každou vteřinu, jak to chodí mezi lidmi, poznávat sebe samo, druhé blízké lidi a zákony lidského soužití, je vystaven nepřirozenému prostředí. Dítě v ústavu žije v „tlupě“ ostatních dětí a se střídajícími se vychovateli či sestrami. Nikomu na nikom opravdu nezáleží, láska je obecný či sentimentální pojem, individuální zájem dospělého o dítě a dítěte o dospělého, lidská blízkost a radost z ní je zde nemožná. Z malého dítěte se postupně stává citově oploštělá bytost s mnoha nenaplněnými potřebami. A protože velcí lidé tyto potřeby nenaplňují, dítě začne nevědomě hledat jiné cesty k jejich uspokojení. To jsou ty nejhorší následky. Ale ty ostatní jsou také děsivé. Děti, které žijí od narození v ústavech, neznají základní pojmy a procesy z běžného života, znají slova, ale nemají pro ně význam. I slova máma a táta jsou velmi nesrozumitelná. Zdravé batole z rodiny většinou řekne první slovo, a je to táta, máma. Nejdříve ale dítě vnímá tu velikou důležitost těchto lidí pro sebe. Proto tak radostně opakuje první slova.
Celé znění rozhovoru najdete na https://www.rodina.cz/clanek9004.htm
