Teletubbies a spol.: potřebují batolata televizi?
Televizní pořady pro nejmenší se množí jako houby po dešti. Údajně pomáhají dětem rozvíjet myšlení a řeč. Ne všichni odborníci s tím ale souhlasí…
Pamatuji se na to, jako by to bylo včera. Je půl šesté ráno, za oknem ještě ani náznak svítání a nemocničním pokojem v porodnici se z televize začala rozléhat do té doby zcela neznámá melodie: „TinkyWinky, LaaLaa, Dipsy, Po, Teletubbies, Teletubbies, kuk ahoj!“ Ještě trochu vykolejenou z narození prvního dítěte mě tento způsob televizní zábavy poněkud zaskočil. Zkušenější sousedka – maminka dvouapůlletého kluka – mě ale uklidnila. To nic, to jsou jen Teletubbies, její dítko je prý sleduje pravidelně. Prý si zvyknu, pravila. A ta brzká ranní hodina, kdy je vysílají, prý je také zcela namístě. Ostatně prý na to také časem sama přijdu. A měla pravdu.
Asi o rok později jsem o existenci čtyř plyšových postaviček, ve kterých poskakují dospělí herci, věděla své. Barevní tvorové, podobající se nejspíš šimpanzům, s palčáky místo dlaní a prstů, oči mrkací panenky, naddimenzovanýma netopýříma ušima a anténkami různých tvarů na hlavě se napevno zabydleli ve světě dětí z bezprostředního okolí. A abych nezapomněla – aby toho nebylo málo, na bříškách měli blikající obrazovku, na které se co chvíli něco poučného odehrávalo.
Teletubbies obývají cosi jako kulatou hobití noru v umělé krajině. Po okolních kopečcích se mezi umělými květinami pomalu pohybují živí králíci. Ze země občas vyjíždí jakási zvláštní roura, z níž se tu a tam ozve hlášení (například o tom, že je třeba dát dětem „Pá pá“).
Celé znění článku najdete na https://www.rodina.cz/clanek9389.htm
