Syndrom zavrženého rodiče má dvě špatná řešení
Tolerance nepopouzených dětí bývá značná. Dítěti zmanipulovanému jedním rodičem vůči druhému naopak stačí tragikomické důvody.
Nedávno jsem psal o týrání rodičů jejich potomky (Rodiče, vřed lidstva). Iniciátorem těchto tristních aktivit bývají nejčastěji již dospělé děti. Zvláště pak ty, na nichž jsou rodiče z různých důvodů závislí. Dál popíši týrání poněkud atypické. Dítě, dlouho ještě nezletilé, je zneužito blízkým dospělým k vyřizování účtů s druhým z rodičovské dvojice. Manipulujícím rodičem je zcela ovlivněno. Za to, co činí, nemůže. Pouze přebírá to, co je mu přesvědčivě a leckdy i s falešnými nebo zkreslenými důkazy řečeno. Stav má charakter těžkého duševního postižení, tzv. vymývání mozku.
Syndrom zavrženého rodiče
Odpůrci existence syndromu odmítání jednoho rodiče poukazují na existenci „domácích tyranů“. Tvrdí, že někteří rodiče se vůči svým dětem eventuálně i ve vztahu k tomu druhému z rodičů chovají tak strašně, že jejich následné odmítání je pouze pochopitelná obrana. To je ovšem řeč typu „jeden o koze, druhý o voze“. Patologie tzv. syndromu zavrženého rodiče, termínu, jenž poprvé použil R. A. Gardner, spočívá v naprostém odmítání rodiče, který se vůči dítěti ani vůči jeho druhému rodiči výrazně neprovinil. Jde o důsledek rozvodového boje, a ne vždy zcela uvědomované msty.
Celé znění článku najdete na: https://www.vitalia.cz/clanky/syndrom-zavrzeneho-rodice-ma-dve-spatna-reseni/.
