Snažím se ukazovat lidem stránky autismu, které se do učebnic nevejdou, říká bloger Martin Selner

Za tu dobu jste stihl nominaci na Křišťálovou lupu i Magnesii Literu. Představoval jste si, že vaše příspěvky zaznamenají takový úspěch?

Články na blogu jsem publikoval vždycky v sobotu o půlnoci, protože jsem věřil, že v tu chvíli bude na internetu nejméně lidí. Z čehož lze asi usoudit, že jsem úspěch nepředpokládal. Na začátku to pro mě byla jenom terapie. Pár lidí se mě ptalo, jestli by teda nestačilo napsané věci hodit do šuplíku. A já odpověděl, že nestačí. Než jsem spustil blog, psal jsem do šuplíku, ale nebylo to ono. Musíte to zveřejnit. Měl jsem v hlavě věci, kterými jsem nechtěl zatěžovat svoje okolí, protože všichni mají svých starostí dost.

Takže vaše terapie z vás v podstatě udělala slavného.

Dneska už má moje psaní vícero funkcí. Kousek odsud (sedíme v kavárně u metra Křižíkova - pozn. red.) prodává chlápek Nový prostor, kam taky přispívám. A psaní pro Nový prostor nemá terapeutickou funkci. Když se vydávala moje knížka, musel jsem si po sobě poprvé přečíst články, což bylo strašně těžké, protože po sobě nerad čtu. Pravidelně si kupuju na Žižkově kebab, pořád bez slevy. Takže se necítím slavný.

Vy se ze své práce vypisujete, co dělají třeba vaši kolegové pro to, aby byli psychicky v pohodě?

Mají rodinu, děti, a tak nemají čas psát. (smích) Když jsem před rokem začal psát, v práci jsem to nikomu neřekl. Byla to moje aktivita, a navíc se k blogu nikdo nijak nedostal. Dneska už o něm samozřejmě ví a někteří pro mě i hlasovali v anketách.

Na začátku jsem si řekl, že úspěšnost svého blogu poznám podle toho, když se o něm dozvědí kolegové. Neřekl jsem o něm ani svojí rodině. Pak mi po rozhovoru v DVTV volala máma, že jsem ji na to neupozornil, a chtěla by to vědět. Řekla mi, že mě dlouho neviděla a musela si kvůli tomu pustit DVTV. V práci se o mém psaní ale nebavíme, pro mě jsou to dvě rozdílné role. V práci jsem prostě člověk, co se stará o "děti". Jedině tak dostanu zpětnou vazbu, kterou potřebuju.

V sociální službách většinou pracují ženy. Být vychovatelem autistů je dost neobvyklé, ne?

Tuhle práci dělají většinou ženy, protože muži zpravidla musí přinést domů víc peněz. Nechci se nikoho dotknout, ale je to tak. Pracuji v zařízení, kde je to půl na půl, jsou zde potřeba muži i ženy. A pokud jsou zde "děti" od pondělka do pátku, potřebují oba dva vzory. Jeden chlap to nikdy nevytrhne. Myslím, že obecně to mají v něčem muži těžší, v něčem lehčí. Třeba ženy mají jiné cesty k dětem než třeba já.

Celý rozhovor najdete na: https://magazin.aktualne.cz/snazim-se-ukazovat-lidem-stranky-autismu-ktere-se-do-ucebnic/r~72ed251ccf6411e7a4500cc47ab5f122/?redirected=1511774827

> další zprávy z médií