Postižené dítě není smůla

- Je nějaké zásadní poselství, které jako člověk pracující s takovými rodinami, máte?

Rodič by měl vzít handicap dítěte jako životní úkol, ne jako životní smůlu.

- To se asi lehko řekne...

Té se to povídá, babě, že jo! To jo. Ale já vážně viděla hodně rodin s rozličnými příběhy. A vždycky fungovalo líp, když se před světem neuzavřeli v sebelítosti či smutku, když neodmítali pomoc, když na to nebyli sami. Záleží, jak se k tomu rodiče postaví: jestli je rodič bojovník a zralá bytost, nebo není na boj za své dítě připravený. Pak potřebuje velkou a často odbornou pomoc on sám. Je skvělé zapojit rodinu, přátele, instituce. Každý totiž může nějak pomoct - někdo pohlídá, někdo pošle peníze nebo něco sežene, zjistí, doporučí...

- Jaký je ten proces,přijetí' faktu, že máme handicapované dítě a že to bude všechno sakra těžké?

Třeba pokud jdeme do porodnice a už,víme', je dobré se normálně zeptat: "Jak ti je, cítíš se dobře? Jsi v pořádku? A co doktoři, jsou tu na vás hodní?" Nedívat se na kamarádku jako na pacienta a sebe nestavět do role,mudrce', nechat dotyčného říci, co chce nebo potřebuje sdělit, spíš poslouchat, než ho zahrnout radami á la: "Já jsem četla..." Nebo "Moje babička..." Nabídnout pomoct, zeptat se, jestli můžu něco udělat něco dovézt něco zařídit. "Prosím tě, kdykoliv zavolej a neváhej si říci o pomoc, udělám pro tebe, co bude v mých silách." Nesoudit, nehodnotit, nebýt tragický. Když je to blízký člověk a cítíme smutek, tak obejmout, nechat mluvit i plakat. "Mám tě ráda, seš statečná holka." Pak se začne psát budoucnost. Na místě je pochopení, že rodina je paralyzovaná. Nabídnout pomocnou ruku, náruč nebo jen ucho.

- Ta představa mě rozesmutňuje, ale je to opravdu tak smutné, jak se člověku se zdravými dětmi zdá?

Jsem ze své zkušenosti přesvědčená, že děti s postižením samy o sobě žádný smutek nepřináší, to jen náš přístup k bezmoci a naše nesplněné přání, které nás dělá smutnými. Kdo by si nepřál mít úplně zdravé dítě? Je asi dobré říct širšímu okolí rodičů a příbuzným, že i když se budou chtít vcítit sebevíc, nikdy nebudou vědět, jaké to doopravdy je. Proto je důležité status,rodiny s handicapovaným dítětem' respektovat a nechovat se k nim jako k někomu divnému. Když potkáte maminku s dítětem, kde je viditelný handicap, usmějte se na ně, došla dál než my s našimi běžnými starostmi. Kdo je rodič, ví, že děti a jejich štěstí jsou nejdůležitější, ale já vím, že rodiny s dětmi s handicapem jsou šťastné, že se to dá zvládat a žít hezký život, i když to tak za začátku nevypadá.

- Jak tedy pokračuje to přijetí po prvotním šoku?

V rámci možností je dobré si ten prvotní šok a následující smutek trochu odžít, brečet, vztekat se a nějak se uvolnit. Nechci navádět ke konzumaci alkoholu, ale vím, že mnohým lidem k tomu prvotnímu uvolnění pomůže, když se třeba opijou s kamarády a zkrátka se složí... Ale pozor, je to nástroj jen pro tu prvotní úlevu, která je nutná a hlavně zdravá, ne řešení situace. Pak je naopak potřeba zmobilizovat všechny síly a pustit se do práce. Začíná zjišťování informací. Rodiče se často zprvu potácejí mezi odborníky, všude dostanou nějaké razítko, pak přijdou domů a stejně nevědí, jak svému dítěti přesně pomoci. Často se stává, že se dokolečka ověřuje diagnóza, ale rodiny čekají dlouho na další termín... a zatím dítěti běží čas, někdy je to nešťastné. Proto je dobré najít nějakou podpůrnou pomoc hned. I tu sociálně psychologickou, nejen medicínskou. Odborníci by měli poradit rodičům, jak případný handicap kompenzovat, jak s dítětem pracovat, jak ho rozvíjet, ale plánovat by se mělo v dlouhém horizontu.

Celý článek najdete v časopisu Kondice

> další zprávy z médií