Pokud je jeden z rodičů psychopat, má dítě často smůlu, říká soudce Polák

Soudce ze severní Moravy se Cochemský model snaží v České republice prosadit jako vůbec první ústavní činitel. „Nerad bych zněl, jako že mám ve všem okamžitě jasno,“ vysloví své přání během debaty o tom, zda je v současném systému možné skutečně zajistit v porozvodové péči onen mytický „nejlepší zájem dítěte“. Nezní tak. Fakt, že jsou-li ve hře city dospělých a duše dětí, není možné uplatňovat rigidní postupy a matematicky přesná měřítka, naopak vnímá tak zřetelně, jak jen si lze přát u muže s kompetencí rozhodovat.

V rámci rodinného práva soukromého, v jehož rámci se řeší např. otázka, komu má být svěřováno dítě v případě, že se rozpadne vztah jeho rodičů, osobně vnímám, že dobrem nebo nejlepším zájmem dítěte je, aby se na jeho dalším životě dohodli jeho rodiče. Drtivá většina rodičů je plně kompetentní vychovávat své děti, ze zákona mají oba rodiče stejnou rodičovskou odpovědnost. Stát by do jejich rodinného života neměl automaticky autoritativně zasahovat; rodiče by měli být nejdříve vedeni k tomu, ať zkusí nalézt řešení sami. 

Podle jedné zajímavé kauzy rozhodnutí vrchního soudu pro Anglii a Wales je nejkompetentnější osobou k výchově dítěte jeho rodič, ať je „rozvážný nebo ztřeštěný, vzdělaný nebo negramotný“ - za předpokladu, že není ohroženo fyzické či morální zdraví dítěte. Dokázal byste říci, které jsou ty skutečně hraniční případy opravdu nezpůsobilých rodičů? 

Na posouzení této otázky neexistuje obecný vzorec. Určit, kdy rodič ztratí část své rodičovské kompetence, nebo kdy už kompetentní k péči o dítě vůbec není, je nesmírně obtížné a je zapotřebí to posuzovat vždy případ od případu. Dobře se to dá ilustrovat na příkladu domácího násilí mezi rodiči, kterému je přítomné dítě. Na první pohled to vypadá, že se problematicky chová jen agresor, ale ve vztahu k dítěti je problematické i chování oběti. Oba totiž umožní, že dítě bylo násilnému chování přítomné, a že se to může negativně promítnout na jeho budoucím vývoji. Osobně znám případy z Anglie, kdy dítě bylo odebráno jak agresorovi, tak oběti, s cílem vytrhnout ho z defektního prostředí. Podle mě to tedy stojí takto: rodiče-excentrici ano, ale musí to být míra excentričnosti, která je většinou společnosti akceptovaná. 

Během roku 2016 jste dokázali dokonce v 90 procentech případů buď schválit v rozmezí 3-6 týdnů od zahájení řízení dohodu rodičů, nebo dosáhnout toho, že rodiče řízení sami zastavili a dohodli se mimosoudně. Měli jste během letošního roku podobně povzbudivé výsledky? 

Ano, letos je to úplně stejné, a zajímavá je i jedna z příčin. Už jsem zmiňoval, že jedna z věcí, na kterou se naše interdisciplinární spolupráce zaměřuje, je odstranění nevědomosti rodičů o tom, jak si uspořádat poměry k dítěti, pokud se rozpadne jejich vztah. Jedná se o velmi jednoduchou edukaci o určování výše výživného, o rodičovské odpovědnosti, o tom, že forma péče – otce či matky – neznamená, že druhý rodič přichází o rodičovskou odpovědnost, a že se o všech důležitých otázkách musí stejně domluvit. Když takto jednoduše rodiče edukuje OSPOD na společné schůzce ještě před prvním soudním jednání, je kromě už ohlášených případů dohody schopen zprostředkovat dohodu ve 40 procentech dalších případů. Dělal jsem si nedávno statistiku: asi 13 procent případů tvoří dopředu avizovaná dohoda, přes 40 procent rodičů pak dojde k dohodě na první společné schůzce. Ta je mimochodem dost zásadní, neboť zamezuje budování bojovně-obranných šiků. Není nic horšího, než když přijde jeden z rodičů na OSPOD a ten jeho slovy na hlavičkový papír úřadu sepíše návrh. Když to pak soud doručí druhému rodiči, co si asi tak pomyslí? Okamžitě si zařadí OSPOD do útočného šiku druhého rodiče a jde do odporu. My jsme odbourali třeba právě to, aby k OSPODu chodil jenom jeden z rodičů. 

Jaké další metody používáte u párů v opravdu bouřlivém konfliktu za účelem toho, aby byli schopni odložit další spory a soustředit se pouze na dítě? 

I tady platí, že je to velmi individuální. Základem je nicméně naše snaha vysvětlit rodičům, že musí oddělit partnerský konflikt od rodičovství. Cochemské praxi je v této souvislosti někdy vyčítáno, že na rodiče hodně tlačí. Nemyslím si, že je to nepřiměřený tlak, ale spíše intenzivní hledání řešení. Vezměte si, že pokud se nedohodnou, vidí je soudce během šesti týdnů dvakrát a za tu dobu mají za sebou setkání na OSPODu, neformální setkání se soudcem (tzv. jiný soudní rok), až tři setkání v rámci doporučené pomoci a první jednání. Za 6 týdnů se tedy tihle lidé někam dostaví 6x a během té doby je jim dokola vysvětlováno, že je nutné obě věci oddělit. Dále jim je objasněno, jak negativní dopady na dítě bude mít, když je budou rodiče do sporů zatahovat. A pokud jde o konkrétní metody: tak například psychoterapie v takových chvílích nemá efekt: silný rodičovský konflikt se s její pomocí rychle vyřešit nedá. Platí edukace. 

Je vaší druhou volbou po rodičovském konsenzu střídavá péče? Nebo podle vás nepřichází v úvahu v momentě, kdy rodiče k dohodě samostatně nedospějí? 

Existují názory – spíš v soudní praxi než v odborné literatuře – že střídavá péče je podmíněna dohodou rodičů. Já si to nemyslím. Samozřejmě, že v jistých intenzivních konfliktech není střídavá péče možná. Zase se vracíme k míře intenzity toho konfliktu. A priori ale podle mě rodičovský konflikt střídavou péči nevylučuje. Mohu mít třeba intenzivní partnerský konflikt, v němž se ti lidé nedokážou opravdu ani vidět. Přesto se ale dohodnou na zvláštním způsobu střídavé péče, v němž všechno komunikují prostřednictvím třetí osoby z příbuzenstva. I to může v praxi fungovat. 

Celý rozhovor s Vladimírem Polákem najdete na: https://www.info.cz/zpravodajstvi/cesko/ukradene-deti-dil-3-pokud-je-jeden-z-rodicu-psychopat-ma-dite-casto-smulu-rika-soudce-polak