Obavy dítěti hned nevymlouvejte. Podpořte ho a posilujte, radí psycholožka

Setkávám se s tím, že dospělí se někdy snaží dětem jejich strachy a úzkosti rozmluvit. Funguje to?

Úplně nejhorší je dítěti, které cítí úzkosti, říci, aby své pocity ignorovalo. To se lehce řekne a těžko udělá, přitom to dospělí říkají velmi často. Sami ovšem jen obtížně ignorují třeba nepříjemnou kolegyni v práci. Je to něco, po čem lidé sáhnou jako po první možnosti, a přitom to nemá žádný účinek. Spíše je potřeba dítě posilovat v tom, co mu daří, snažit se zvyšovat jeho sebevědomí, a pokud se něčeho obává, snažit se ho postupně otužovat nebo ho celou situací postupně provést. Tlačit dítě do věcí, apelovat na ně, že to zvládne, protože "je přece borec", se často mine účinkem.

Stále se traduje idea bezstarostného dětství. Je to opravdu tak? Skutečně jsou děti stále šťastné a spokojené?

Můžeme se v první řadě zeptat, co je to šťastné dětství. Podle mě je to takové dětství, v němž nechybí dostatek lásky, přiměřenost a zdravý selský rozum. Pokud dítě ví, že ho rodiče milují takové, jaké je, a to i s případnými průšvihy, vše je přiměřené, ničeho není moc ani málo a rodiče ve výchově, v přístupu ke svému dítěti zapojují zdravý selský rozum, má dítě prostor pro to, aby si vytvořilo vzory a mělo modely pro řešení problémových situací, budovalo si identitu. Neznamená to ale, že dítě má všechno, na co si vzpomene do výchovy patří i pravidla a hranice, které také přispívají k tomu, že si dítě vytvoří svou identitu. Bábovka také nemůže vykynout a upéci se bez formy. A v neposlední řadě bezstarostné dětství také nemůže probíhat bez spokojeného rodiče, který musí o sebe pečovat. Nemůže čekat, že dítěbude šťastné a bezstarostné, když si sám řeší nějaké problémy.

Jak úzkost vzniká?

Chtěla bych zdůraznit, že pokud dítě není nějakým způsobem zneužívané či týrané nebo není závažným způsobem zanedbávaná jeho výchova, nemohou v naprosté většině za to, že dítě je úzkostné, jeho rodiče. Často se setkáváme s tím, že rodiče návštěvu psychologa odkládají, protože se bojí, že když řeknou, co dítě trápí, dostanou od psychologa vynadáno, že za to mohou oni, a že uslyší, že kdyby nedělali to a to, dítě by úzkostné nebylo. Ráda bych rodiče povzbudila v tom, aby se nebáli s dítětem někam zajít. Naprostá většina rodičů se snaží děti vychovávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. 

Na tom, že dítě začne být úzkostné, se podílí genetika, které se nevyhneme. Všichni se rodíme s něčím, co nám bylo dáno do vínku, někdo je bojácný více a jiný méně. Osobnostním rysům, které si s sebou neseme, není vyhnutí. Určitě se sem promítají také vývojová témata, šestileté dítě například řeší téma smrti. Důležité je s dítětem komunikovat, nevyhýbat se ani těmto věcem.  

Úzkost je kombinací vícera faktorů. Na její vznik mají vliv i životní situace, jimiž dítě prochází. Je to například změna bydliště nebo školy, rozvod rodičů nebo například narození sourozence. I pozitivní věc, kterou je narození sourozence, může takto zafungovat. Dítě musí mít v každém případě zajištěny své potřeby a rodiče mu musejí věnovat péči. Když k nám přijdou rodiče s dítětem, které má úzkosti, často zmíní, že i oni sami v dětství byli úzkostnější, případně že taková byla třeba babička dítěte. Když ke mně klient, a to jak dítě, tak dospělý, vstupuje do terapie, rodiče dítěte nebo dospělý klient dostanou k vyplnění dotazník, kde se ptám na tyto věci. A v podstatě pokaždé se mi potvrdí, že se v rodině vyskytuje někdo s úzkostnějšími rysy, či dokonce někdo s konkrétní diagnózou z oblasti úzkostných poruch. Genetický podíl je tedy podle mého názoru opravdu významný.  

Jak malé děti již mohou trpět úzkostí?

Úzkostmi mohou trpět už děti nejútlejšího věku. Jakmile se dítěti nedostává pocitu bezpečí, reaguje na to, že nemá saturovány své základní potřeby, a může mít "zaděláno" na úzkostnou poruchu. V prvním roce je to především maminka a její láska.  

Pracujete s dětmi, které mají úzkostnou poruchu. Jak taková práce vypadá?

Pracuji s dětmi od školního věku, s dětmi mladšími pracují v našem týmu další kolegyně. V první řadě je nutné navázat s dítětem vztah, to je v celé terapii nejdůležitější. Vztah je samozřejmě důležitý i v terapii dospělého klienta, který si ale dokáže racionálně říci, že terapii potřebuje, že by mu mohla pomoci. Ovšem stejně bez dobrého terapeutického vztahu to pak většinou nefunguje. A dítě, které k vám nemá vztah, vás k sobě už vůbec nepustí, nic vám zadarmo nedá. Buď si ho získáte, nebo řekne, že tuhle paní už nechce ani vidět, a je to. Zpočátku se s dítětem bavím o tom, co ho baví a co má rádo, nejdu hned na ty strašáky a bubáky, a když už se do toho pustím, tak velmi opatrně. V terapii hodně využívám vizualizace, snažím se například situace rozkreslit do podoby komiksu, což se mi velice osvědčilo. Pracuji také s terapeutickým pískovištěm, kde využívám další pomůcky v roli zástupných předmětů. Terapii se snažím pojmout jako hru, aby to nebylo tak, že dítě jen sedí proti dospělému, který mu dává chytré rady. Snažím se, abychom s dítětem byli parťáci, aby vědělo, že má na své straně i někoho dalšího, nejen rodiče, které do terapie samozřejmě také zapojuji.

Co dělat ve chvíli, kdy dítě s úzkostí do terapie opravdu nechce?

Tohle se může stát a další variantou je, že sice do terapie nastoupilo, ale nespolupracuje v ní. V takových případech obvykle doporučujeme farmakoterapii, což je samozřejmě věcí spolupráce s dětským psychiatrem. Farmaka se podávají ve chvíli, kdy je potřeba dítěti pomoci, aby překonalo nesnesitelnou úzkost. Psychoterapie sama o sobě opravdu nemusí vždycky stačit. Ideální je, pokud se povede, že farmakoterapie probíhá zároveň s psychoterapií. Léky by neměly být jediným řešením.

Celý rozhovor najdete zde: https://www.rodina.cz/clanek11572.htm

> další zprávy z médií