Neslyšící je potřeba vnímat jako jazykovou a kulturní menšinu

Datum publikace: 26. 06. 2019
Periodikum:
iforum.cuni.cz
Českým znakovým jazykem dnes hovoří na deset tisíc uživatelů. Málokdo ze slyšících ale ví, že tato komunikace nepředstavuje pouhý překlad češtiny do gest, naopak je zcela svébytným jazykem.

Situace se začala měnit teprve po roce 1993, kdy bohemistka Alena Macurová iniciovala jeho výzkum.

Když byl roku 1998 na Filozofické fakultě UK otevřen obor čeština v komunikaci neslyšících, šlo pro české neslyšící o mimořádný pokrok. Během minulého režimu byla totiž jejich komunita uzavřená a o český znakový jazyk se nikdo nezajímal. Ve státních institucích nebyl podporován, nepoužíval se ve školách, nebylo ho možné vidět ani v médiích. Situace se začala měnit teprve po roce 1993, kdy bohemistka Alena Macurová iniciovala jeho výzkum. Profesorce Macurové, jejím kolegům, absolventům a studentům oboru čeština v komunikaci neslyšících se daří přístup k neslyšícím, k jejich jazyku a kultuře pomalu kultivovat. O tom, jak to s užíváním českého znakového jazyka je dnes a o problémech české komunity neslyšících jsem si promluvila s profesorkou Macurovou a Radkou Novákovou. Tlumočení z češtiny do českého znakového jazyka a naopak obstarala Naďa Hynková Dingová.

Přestože dnes již výzkumu a užívání českého znakového jazyka nic nebrání, neužívají ho všichni ti, kteří by to potřebovali. Jaké jsou pro to důvody?

Macurová: Mezi ty nejzávažnější problémy zřejmě patří nepochopení toho, co to je hluchota, a snaha o integraci všech neslyšících do většinové společnosti, bez ohledu na stav jejich sluchu a jejich individuální potřeby. Jen malé procento neslyšících dětí se narodí neslyšícím rodičům, kteří ovládají český znakový jazyk a jsou na situaci připraveni. Když se slyšícím rodičům narodí neslyšící dítě, ze všeho nejvíce se snaží – a je to pochopitelné –, aby bylo jako „normální“ děti. Nezapojují ho proto do komunity neslyšících, ale snaží se udělat všechno pro to, aby bylo jako dítě slyšící. Úplná integrace ale není možná. Neslyšící člověk nebude nikdy mluvit tak jako my, kteří slyšíme. A nebude bohužel ani psát jako my – pořád ho totiž neumíme psanou češtinu naučit na úrovni srovnatelné s jeho slyšícími vrstevníky.

Problémem je tedy nepřipravenost rodičů na to, že mají neslyšící dítě?

Celý článek najdete zde: https://iforum.cuni.cz/IFORUM-16537.html