Můj syn je autista, lidé to stále nechápou
Takové jsou autentické prožitky matky, jejíž syn je autista. Přečtěte si její příběh.
Ráda bych napsala, že můj syn Štěpán brečel, ale nebyl to pláč, byl to prostě řev. Hrůzu měl téměř ze všeho, třeba z auta, ve kterém vždycky úplně zmodral, a to už jako miminko. Když jsme se rozhodli odpočinout si na dovolené a místo auta jsme raději cestovali letadlem, bylo to ještě horší. Celou dobu křičel a zvracel.
Věčně byl jenom vzteklý, všechno ho rozhodilo a byl naprosto nezvladatelný. Co mu přišlo pod ruku, to zničil, na co sáhnul, to rozebral a zabavil se jedině tím, že třeba stokrát mačkal tlačítko na počítači.
Ječel, když se ho chtěl někdo dotknout, a pusu si nenechal dát do dvou let. Později se mě sice pokusil párkrát políbit, ale dopadlo to tak, že mi rozbil nos, protože v jeho podání náklonnost znamená, že dostanu hlavičku.
Odešel by s kýmkoli
Teď se ale naučil dávat pusu aspoň na ruku, což je pro nás velký pokrok. Bylo mi hrozně líto, že je takový necita a jsem mu úplně lhostejná. Klidně by odešel s kýmkoliv, kdo u něho zrovna stál. Vůbec nerozlišoval, kdo jsou jeho rodiče a kdo cizí lidé. Když jsem si myslela, že nemůže být hůř, předčil moje očekávání.
Celé znění článku najdete na http://ona.idnes.cz/autisticke-dite-pribeh-z-knihy-nedavejte-do-hrobu-motyla-ziveho-pwo-/zdravi.aspx?c=A120816_162353_zdravi_pet
