Můj pohled na zákon o sociálně právní ochraně dětí
Ač jsem optimista, nemyslím si, že zákon o sociálně-právní ochraně dětí patří k těm nejpovedenějším. Nicméně si ani nemyslím, že péče o odložené a ohrožené děti je u nás v pořádku. Naopak jsem přesvědčen, že současný stav není dobrý a že zakonzervování tohoto stavu, ke kterému by došlo nepřijetím zákona, nic neřeší. Jak jsem došel k tomuto přesvědčení?
V Jihočeském kraji se před 20 lety rodilo bezmála dvojnásob dětí než dnes. Přesto kraj neměl svůj kojenecký ústav. Odložené děti se vozily do Jihlavy nebo do Plzně. Kapacity stačily. Dnes je porodnost poloviční, ale Jihočeský kraj má své dětské centrum a nověji i zařízení typu Klokánek. Obě jsou plná kojenců, které jejich matky nechtějí a současně je početná skupina adoptivních rodičů, čekatelů, kteří ani po dvou letech vysněné dítě z ústavu nedostanou. Jinými slovy zbavit se po porodu svého dítěte nebylo nikdy snazší než je tomu nyní, ale adoptovat dítě znamená podstoupit často potupné martyrium, mít pevné nervy a nezlomnou vůli. Do celého procesu je zapojen aparát sociálních pracovnic, odborníků a úřeníků. Někteří, jak se to občas zdá, jako by měli v popisu práce znesnadnit cestu dítěte do normálního života, ve kterém je rodina, nikoli komunita 30 dětí a několika zdravotníků, kteří se střídají ve službách, základní jednotkou lidského společenství.
Celé znění najdete na http://gregora.blog.idnes.cz/c/299135/Muj-pohled-na-zakon-o-socialne-pravni-ochrane-deti.html
