Miloslav Macela: Evropa rušila dětskou ústavní péči před 40 lety
„Kolegyně se teď věnovala příběhu chlapce, který od malička procházel ústavní péčí a nakonec skončil v Domě na půli cesty. Počítali spolu, kolik lidí se o něj za osmnáct let staralo - a došli k číslu 65. Na každého z těchto lidí prý musel vymýšlet jinou strategii. Někdo chtěl tohle, jiný vyžadoval tamto. A výsledek? Nikdy už nebude mluvit pravdu, protože se naučil přizpůsobovat,“ říká Miloslav Macela, ředitel odboru rodiny a dávkových systémů MPSV. Muž, jehož tým vzal vážně reformu ochrany dětí v České republice. Připravuje se velký třesk, díky němuž prožije mnohem větší procento zdejších dětí své dětství v rodině, a nikoli v ústavu.
Že má Česká republika problém s ústavní péčí, víme řadu let - a přesto se dlouho nic nedělo. Jaká je vaše motivace k tomu, že chcete věci konečně změnit?
Motivace je jednoznačná: příběhy jednotlivých dětí, příběhy celých rodin, ale i statistická data, se kterými se setkáváme, jsou alarmující. To, co se v České republice děje ve věci ochrany práv dítěte, zdejší společnost možná nevnímá jako velký průšvih, ale průšvih to je. Když mám před sebou zprávu, že 70% prodejců Nového Prostoru jsou absolventi dětského domova, asi je něco špatně. Když mám statistiku ministerstva vnitra, že 55% dětí, které prošly dětskými domovy a 86% dětí, které prošly výchovnými ústavy, spáchaly v dospělosti trestný čin, zase je něco špatně. Tyto ústavy neplní svojí funkci. Přitom z každodenní praxe je vidět, že řada rodin by o děti nemusela přicházet, kdyby se jejich sociální situace řešila efektivněji a s větším předstihem. Souvisí to i s neexistencí strategie sociálního bydlení.
Je to paradox: vynakládáme na ústavní péči spousty peněz a vůbec se neptáme, zda je ústavní péče vhodná. To se ale netýká jen státu, ale třeba i charity. Po listopadu 1989 patřily dětské domovy k nejpopulárnějším destinacím různých sbírek...
Populární je to dodnes. Zvyšujeme komfort v pobytových zařízeních a těšíme se z toho, že děti mají super aktivity, jezdí na výlety, cestují k moři a jejich domy jsou moderně vybavené. Ale že v ústavech chybí dětem od malička citová vazba, to se pomíjí. A přitom chybějící citová vazba má na děti daleko větší dopad než jakýkoli komfort. Nehledě na to, že přílišné pohodlí může děti z ústavů také vychýlit na špatnou dráhu. V osmnácti letech se octnou za branami - a pohodlí včetně výletů k moři je pryč. Jsou zvyklí, že je všechno zadarmo, že se nemusí vařit, prát, hospodařit s penězi, že nemusí existovat rovné vztahy, neumějí se v životě orientovat.
Ono je to takové společenské alibi: hezky vymalovaný dětský domov mne nenutí přemýšlet o mnohem závažnějších a složitějších problémech.
Ano, je to otázka společenská, a snad i proto se i v odborných kruzích hodně mluví o materiální stránce ústavní péče.
Máte pro postoj české společnosti nějaké vysvětlení?
Je to historický pozůstatek. Bolševici decimovali rodinné prostředí a zázemí zcela vědomě. V 50. letech úplně zrušili náhradní rodinnou péči a děti cíleně končily v ústavech. Po válce to tak bylo v celé Evropě, ale civilizované země začaly opouštět ústavní péči již v 70. letech. Osvícené postkomunistické země měnily systém na konci 80. let a Česká republika v tom ustrnula. Přitom když jedeme do zahraničí a ptáme se tamních kolegů, na základě čeho rušili před čtyřiceti lety ústavní péči, řeknou vám: přece jsme znali výzkumy profesora Zdeňka Matějčka a docenta Josefa Langmeiera. Citují výzkumy Čechů! Na rozdíl od nás, oni to vzali vážně.
Celé znění článku naleznete na https://zena-in.cz/clanek/miloslav-macela-evropa-rusila-detskou-ustavni-peci-pred-40-lety
