Mentální retardace
Jak se měří inteligence
Inteligenční schopnosti jsou v populaci velmi rozmanité. Jsou lidé průměrní, lidé geniální i lidé podprůměrní. Co je to vlastně inteligence a lze ji vůbec měřit? Nejběžněji používaným ukazatelem pro její hodnocení je inteligenční kvocient - IQ. Je to uměle vytvořená stupnice, vypovídá o tom, jak jsme schopni řešit různé logické úlohy. Ty jsou početní, obrazové i slovní. Průměrná hodnota IQ byla stanovena na 100.
Inteligenční kvocient ovšem neříká nic o kvalitě člověka jako celku. Jedinec s nižším IQ nadaný nějakou schopností a smyslem pro praktičnost může vést šťastnější a úspěšnější život, než geniální, ale v životě naprosto nepoužitelný podivín.
V případě, že je inteligence snížena výrazně, hovoříme o mentální retardaci. Různým stupněm této poruchy trpí asi tři procenta lidí. Rozeznáváme jak lehké formy s poměrně malým úbytkem rozumových schopností, tak těžké formy s velkým postižením.
Příčiny vzniku
Vývoj mozkových funkcí a rozvoj myšlení je komplexním dějem, který je ovlivňován množstvím faktorů. Dědičnost je jedním z nich. Velký vliv má ale i výchova, prostředí, ve kterém dítě vyrůstá a vzdělání. Mentální retardace může být následkem nemoci během vývoje dítěte v těhotenství. Na vině mohou být infekce, zneužívání toxických látek matkou, znečištěné životní prostředí. Často dojde k poškození mozku během porodu. Další možností jsou některé genetické vady. Nejznámější a nejčastější z nich je Downův syndrom.
Rozdělení a projevy
Podle IQ můžeme stupeň intelektového postižení rozdělit do čtyř stupňů. Osoby s IQ v rozmezí 50 až 69 mají lehkou mentální retardaci. Dříve se používalo označení debilita. Vzhledem k tomu, že tento výraz získal postupem času urážlivý nádech, v medicíně se ho z etických důvodů neužívá. Středně těžká (IQ 35 až 49) a těžká (IQ 20 až 34) mentální retardace se označovaly jako imbecilita. Nejtěžší stupeň postižení, takzvaná idiocie neboli hluboká mentální retardace, má IQ nižší než 19.
Děti s lehkým stupněm postižení jsou většinou schopné chodit do školy, bývá třeba specializované výukové pracoviště. Mohou vykonávat nenáročná manuální zaměstnání a jsou později schopny samostatného života. Obrovský význam pro budoucnost takového člověka má rodinné prostředí.
U středně těžké retardace je výrazněji opožděn vývoj řeči a myšlenkových schopností. Část takto postižených se naučí alespoň číst a psát. V životě se obvykle neobejdou bez pomoci druhé osoby. Jsou schopni pracovat pod dozorem. Kromě rozumového postižení je stav někdy komplikován ještě jinou psychickou poruchou.
Těžce mentálně retardovaní jedinci jsou celoživotně závislí na pomoci jiných osob. Řeč se vyvíjí minimálně, projev je omezen na jednotlivá slova. Nejhorší varianta, hluboká mentální retardace, postihuje naštěstí pouze jedno procento všech mentálně retardovaných pacientů. Postižení potřebují pomoc i při nejzákladnějších životních úkonech. Současně jsou postiženy i jiné funkce mozku jako zrak, sluch, řízení pohybové činnosti.
Celé znění článku již bohužel není dostupné.
