Lež má krátké nožičky
Záměrné lhaní ale vyžaduje vyspělé myšlení, schopnost rozlišit skutečnost od fantazie a vcítit se do ostatních.
Také to občas říkáte? „Ukaž, já ti sáhnu na nos, jestli si nevymýšlíš!“ je taková jednoduchá a všestranně použitelná rodičovská metoda k otestování míry věrohodnosti toho, co nám dítě právě vylíčilo jako svou verzi skutečnosti. Nosy sice (ale to si necháváme pro sebe) při lži samovolně neměknou, zato obvykle „vyměkne“ malý pokušitel a začne mu cukat v koutcích, nebo se zatváří trochu provinile.
A my víme své…
Z obýváku se ozvala rána, doprovázená typickým zvukem rozbitého skla. Když se vzápětí ozývá srdceryvný ryk malého dítěte, je už maminka na chodbě a vbíhá do dveří. Na zemi vedle obývací stěny leží rozbitá porcelánová mísa a mezi jejími žalostnými zbytky motiv celé katastrofy, čokoládové sušenky. Tříletá Eliška je naštěstí celá, jak maminka zkušeným okem zkonstatuje, a natahuje, protože se lekla. „Kdo to shodil tu mísu?“ zlobí se na Elišku maminka. Dobře ví, že ji dávala do vyšší police, aby Eliška k sušenkám nemohla, a Eliška zase dobře ví, že lovit sušenky bez dovolení je zakázáno. „Já nevím,“ tvrdí Eliška, „to asi vítr.“
V tuto chvíli rodinné drama opustíme – všichni si asi umíme představit několik variant pokračování. Co nás zajímá, nejsou výchovné zásahy maminky ani osud sušenek. Zajímá nás, proč malá Eliška tak naivně lže. A je to vůbec lež, když tvrdí, že mísu shodil vítr?
Celé znění článku najdete na https://www.rodina.cz/clanek8938.htm
