Kyber děti oslněné září digitálního světa

JAK OCHRÁNIT DĚTI PŘED RIZIKY NOVÝCH TECHNOLOGIÍ A UMOŽNIT JIM ZDRAVÝ VÝVOJ

Mary Aikenová ve své knize The Cyber Effect vidí hlavní problém v tom, že sami jsme tak aktivní, že si myslíme, že i malé děti by stále měly něco dělat, a tak jim dáme alespoň tablet, kterým se na chvíli zabaví. Ukazuje se, že malé dítě nezbytně potřebuje nejméně hodinu denně, kdy si jen tak bezcílně pohrává a dospělého ani nepotřebuje. V této bezcílné hodině se vytváří kreativita a schopnost řešit problémy. Mám podezření, že tuto hodinu denně na jakoby bezcílné lelkování potřebují i dospělí.

Miliony rodičů dávají dětem tablety - a ti všichni se přece nemohou plést, že? Omyl. První věc, kterou zatím dobře neznáme, je fyzikální dopad záření na vyvíjející se mozek. Doporučuje se proto, aby těhotné matky nenosily mobilní telefony poblíž břicha. Další věc je neméně důležitá: v určité chvíli svého vývoje mezi prvním a druhým rokem se děti naučí, že předměty existují, i když je nevidí - a že je tedy možné se vrátit k hračce. Podle významného dětského psychologa Jeana Piageta je poznání stálosti předmětu jedním z milníků vývoje dětské mysli. Dítě se naučí jeden ze základních zákonů vesmíru, totiž že hmota, třeba hračka, nemůže jen tak zmizet. A teď si představte, že toto poznání oddálíte elektronickým vynálezem, který bliká, vrní, zpívá, opticky exploduje a každou chvíli se mění. V prvním případě má dítě pocit základní stálosti světa, zatímco ve druhém se učí, že na světě není skoro nic stálé - a to se později může týkat i jiných vztahů.

Žijeme v digitálním světě, takže i děti se musí naučit jím proplouvat, ale je důležité si uvědomit, že mnoho těchto elektronických pomůcek děti sice stimuluje, avšak neučí. To je důvod, proč televizní jazykové kurzy selhávaly. Věnujeme totiž víc pozornosti obrazu než mluvenému slovu. Děti, které se dívají na obrazovku, se naučí méně než děti, které "jenom" poslouchají. Tento víckrát potvrzený jev se označuje jako "video deficit". Interaktivní pomůcky prostě spotřebují příliš mnoho energie na interakci, a tím méně jí zbude na předmět studia. V domácnosti, kde stále běží televize nebo nějaké zvukové pozadí, hluk způsobuje, že děti špatně slyší mluvené slovo a v dospělosti hůř vyslovují.
Pochopitelně že záleží na definicích a metodice, ale vývojové poruchy se v Anglii i dalších státech objevují zhruba u třetiny dětí. Až komicky působí záběr na holčičku, která dostala časopis a teď se marně snaží jako na tabletu obrázek posunout prstem, protože neví, že má otočit stránku. Jiné děti si nejenže neumí hrát s kostkami, ale ani nejsou psychicky vybaveny na to, aby si hrály tak pomalu. S určitou nadsázkou by snad šlo říct, že hyperaktivní hračky formují hyperaktivní děti a s hyperaktivitou přichází ztráta pozornosti i vlády nad sebou.

Celý článek k přečtení v Týdeníku Echo

> další zprávy z médií