Kvůli anorexii nejedla ani ovoce, bojovala se sebepřijetím. Teď s nemocí pomáhá jiným
Na webu projektu 3pe píšete, že poruchy příjmu potravy nejsou jen nějakým rozmarem a nemocí modelek. Jedním z cílů vaší iniciativy tedy, předpokládám, je tuhle zjednodušující představu nabourat.
Maková: Poruchy příjmu potravy se samozřejmě u člověka mohou rozvinout v kontextu kultury, která panuje u některých profesí, ať už jsou to modelky, baletky nebo sportovkyně. Rády bychom ale ukázaly, že sociální prostředí, v němž se pohybujete, je jen jedním z faktorů, které mohou přispět k tomu, že se u vás nemoc objeví. Z pohledu okolí se navíc poruchy příjmu potravy projevují hlavně skrze tělo. Příbuzní a kamarádi nemocných vidí, že jejich blízcí hubnou, že se jim ztrácí před očima, a vnímají pak problém hlavně v rovině jídla. Často ale netuší, co se uvnitř člověka při nemoci vlastně odehrává. Proto bychom o poruchách příjmu potravy chtěly víc mluvit, sdílet naše zkušenosti, a nabízet tak pomocnou ruku nejen nemocným, ale i jejich rodinám a přátelům.
Pokud je přílišný tlak v módním či sportovním světě jen jedním z faktorů, které k výskytu poruch příjmu potravy přispívají, které jsou ty další?
Maková: Můžeme mluvit o biologických, psychických a sociálních faktorech, které od sebe ale nejde úplně oddělit a většinou jich k nemoci přispívá několik dohromady. Člověk může například od svých rodičů zdědit genetickou predispozici k větší citlivosti a zranitelnosti. Rizikovým faktorem může také být, když nevyrůstá v dostatečně podporujícím sociálním prostředí, které je důležité k tomu, aby si vytvořil pocit bezpečí ve vztahu k okolnímu světu. Nebo když v rané fázi života ztratí blízkého člověka. Svou roli může sehrát také skutečnost, že člověk dospívá ve výkonově nastaveném rodinném nebo školním prostředí, kde jsou na něj kladené velké nároky a perfektní výkony jsou jedinou cestou, která přináší uznání.
Všechny tyhle okolnosti mohou vytvářet terén pro to, aby se u člověka porucha příjmu potravy objevila. A do tohoto terénu pak většinou přichází nějaký spouštěč, což může být například situace, kdy se tělo dospívající dívky proměňuje v ženské a ona začne z okolí slýchat komentáře, které nemusí unést. Důležité tedy je, jaký máme vztah se svým tělem, i jak nás blízcí podporují ve vytváření vlastní identity. Nezdravý vztah k jídlu je jen něčím, prostřednictvím čeho se porucha příjmu potravy projevuje, hlavní problém ale bývá ve vnímání vlastní hodnoty, v sebepřijetí. To je téma, které nejvíc řešíme v období adolescence, kdy se poruchy příjmu potravy zároveň nejčastěji rozvíjí.
Lado, vy jste se sama setkala s mentální anorexií v době, kdy vám bylo nějakých 15 let. Přišla jste postupně na to, co přispělo k tomu, že se u vás nemoc objevila?
Brůnová: Anorexie pro mě dlouho byla tématem, které jsem v sobě uzavřela a nechtěla se k němu vracet. Bylo to období života, za které jsem se styděla. Před nějakými pěti lety jsem ale začala chodit na terapii a tam jsem si možné příčiny postupně pojmenovávala. Došla jsem k tomu, že mi tehdy v životě chybělo nějaké ocenění. Nepřipadala jsem si dost hezká a chytrá. Jako dítě jsem měla silnější postavu a myslela jsem si, že když budu štíhlá jako jiné holky ve třídě, dočkám se konečně pochvaly, po které jsem toužila.
Na začátku to přitom vypadalo nevinně. Spolu se svou maminkou jste zavedla zdravější jídelníček a do extrémního hubnutí to přešlo velmi pozvolně, že?
Brůnová: Ano, ta nemoc je neuvěřitelně plíživá, nepřichází ze dne na den. S mamkou jsme byly obě silnější, takže jsme si upravily jídelníček, do toho jsem měla kamarádku, která hrála závodně tenis, takže jsem s ní hrála, začala jsem běhat a brzy se dostavily první výsledky. Trochu jsem zhubla, všichni mi říkali, jak je to skvělé, že fantasticky vypadám, a já jsem konečně dostávala pozornost, po které jsem prahla.
Postupně jsem ale naskočila na spirálu, ze které už nevedla cesta zpět. Jídlo se pro mě stalo něčím, co můžu ovládat, líbilo se mi, že si můžu určovat, kolik toho sním. Začala jsem jídlem žít, ráda jsem vařila, ale zároveň jsem z jídelníčku postupně vyřazovala věci, po kterých se přibírá, které obsahují hodně tuku a cukrů. Spektrum zapovězených jídel se pořád zvětšovalo, až v mém jídelníčku nezbylo skoro nic. Jídlo se mi rozdělilo do kategorií "safe food" a "fear food".
Co vám ve škatulce "safe food" v době, kdy byla nemoc nejvážnější, zbylo?
Brůnová: Když se řekne zdravé jídlo, většině lidí se asi vybaví ovoce, ale já už jsem nakonec došla do fáze, kdy jsem si zakazovala i to ovoce, protože je plné cukru, a zůstala mi tak jen zelenina. A když jsem náhodou snědla něco, po čem se přibírá, měla jsem pocit, že se za to musím potrestat, že musím víc cvičit. Z hlavy se mi stala kalkulačka a nezbyl v ní prostor na jiné myšlenky než na to, co, kdy a kolik budu jíst.
Celý článek najdete zde: https://magazin.aktualne.cz/kvuli-anorexii-nejedla-ani-ovoce-bojovala-se-sebeprijetim-te/r~0f6f46065ee911eb8972ac1f6b220ee8/
