Kolik alternativy je příliš?

Potkala jsem děti z vegetariánských rodin, které na škole v přírodě s ohromnou chutí jedly maso, i takové, které by za sladkost udělaly téměř všechno. Děti toužící znát stejné filmy jako jejich spolužáci a mít stejné hračky. A také jsem potkala vyčerpané nervózní maminky, jejichž ohromné úsilí o vše zdravé, hodnotné a nekomerční jejich děti bojkotovaly. Je vše alternativní hodnotné, kvalitní a jednoznačně správné? Nebo naopak naivní, omezující a hodné výsměchu? Není podobná kategorizace příliš zjednodušující?

Když přišel čas školní docházky mých dětí, velmi jsem zvažovala, co by pro ně bylo nejlepší. Nakonec jsem se přiklonila k tzv. alternativní škole. I tam sice vidím mnohá úskalí, je ale asi jasné, že nejsem ta, která by na vše alternativní nahlížela s despektem. Do určité doby jsem si dokonce myslela, že by to mohla být moje cesta. Vždyť mnoho lidí v mém okolí se na mě dívalo jako na blázna s podivnými hodnotami.

Záhy jsem ale zjistila, že pro tu opačnou skupinu jsem alternativní málo. Nenosím dlouhé sukně, nezavrhuji techniku, ráda si zajdu do skvělé restaurace a klidně si užiju dovolenou v hotelu. A nakonec jsem pochopila, že prostě k žádné skupině patřit nemusím a ani nechci, že svět je barevný a je jen na nás, co si z něho vybereme. Tento článek také nemá být o tom, co je lepší, ale o správné míře, nadhledu a toleranci.

Celé znění článku najdete na http://psychologie.cz/kolik-alternativy-je-prilis/.

> další zprávy z médií