Když nepochopíte batole, klekněte si k němu na zem
Svou práci má jako hobby a její žáci na ni nedají dopustit. „Poprosila bych lidi o více tolerance," říká.
Co vás k práci přivedlo a jak dlouho už ji děláte?
Ve školství jsem už osmadvacet let. Při práci jsem si školu dálkově dodělala. Před čtrnácti lety mě oslovili z Dětského domova ve Volyni, jestli bych tady nechtěla dělat učitelku. Nevěděla jsem vůbec, do čeho jdu, ale chtěla jsem si vyzkoušet věc, pro kterou jsem byla vzdělávána. Moje práce mě baví stále. Můžu si vyzkoušet postupy, které jsou jenom moje. A které fungují.
Jsou čistě vaše, nebo někde berete inspiraci?
Na začátku kariéry tady v domově jsem vycházela ze základních metod, z těch, co najdete v knížkách. Časem pochopíte, že každé dítě je jiné. Jsem zastánce globální metody čtení, kdy se dítě neučí slabiky, ale celá slova. Máme popsané i věci ve třídě. Když přijde dítě 1. září do první třídy, je díky tomu schopné dát dohromady větu o třech slovech a odchází s pocitem, že umí číst. Udělala jsem si i čítanku z těchto materiálů, kterou si půjčila například Martina Košťálová z pomocné školy ve Strakonicích.
Říkala jste, že je práce váš koníček. Umíte také někdy vypnout?
To nejde. Jsou dny, kdy přijdete domů, a probíhají vám děti hlavou.
A je něco, čím se odreagujete? Máte své koníčky?
Takové ty ženské věci, například pletení. A pak čtení. A to jsme zase u toho, většinou je to odborná literatura. Nebo krásná, ale napsaná autisty. Díky tomu zjišťuji, že jejich svět je úplně jiný. Pomáhá mi to pochopit svou žačku a jednat s ní tak, aby to bylo bez křiku.
Celé znění rozhovoru najdete na: https://strakonicky.denik.cz/zpravy_region/kdyz-nepochopite-batole-kleknete-si-k-nemu-na-zem-20121003.html.
