Jestliže člověk v dětství nezažije lásku a blízkost, v dospělosti vůbec neví, co to znamená, říká šéf vězeňských psychologů

Nedávno jsem viděla reportáž o norských věznicích, ve které zazněla hezká myšlenka jednoho z vedoucích pracovníků: celou dobu s kolegy myslí na to, jaké sousedy vychovávají, protože až jednou vězně propustí, mohou se stát sousedem kohokoliv z nich. Z vaší zkušenosti – vychází z českých věznic dobří sousedé?

Je to okřídlená věta, která se používá v mnoha zemích. Známe ji a česká Vězeňská služba ji také používá, ale myslím si, že bychom si zasloužili lepší sousedy, než jací opouštějí brány věznic.

Co tomu chybí?

Vězňů je hodně a máme změřené, že samotný výkon trestu je sám od sebe, jenom tím, že je zavřeme, nepolepší. Naopak, z vězení, pokud na sobě nijak nepracovali, lidé vycházejí obvykle v horším psychickém rozpoložení, než v jakém tam přišli. Mluvíme o takzvané prizonizaci, tedy že člověk přejímá kulturu a pravidla, která fungují pouze ve vězení a nikde jinde. Tahle pravidla si zvnitřňuje, ale protože jsou nenormální a neodpovídají normálnímu životu, poškozují ho. To má velice zhoubný vliv. Když se ale vězňům věnujeme specificky, když jim ušijeme na míru přesně tu intervenci, kterou potřebují, pak jsme docela úspěšní, někdy dokonce velmi. To je ale velice malinká část vězněné populace.

Celý rozhovor najdete zde: https://denikn.cz/744843/jestlize-clovek-v-detstvi-nezazije-lasku-a-blizkost-v-dospelosti-vubec-nevi-co-to-znamena-rika-sef-vezenskych-psychologu/