Je to vysvědčení pro rodiče a učitele, v malé míře pro dítě

„Pro některé děti i dospívající hrají známky velkou roli. V první třídě je to naprosto pochopitelné. Malé děti věří tomu, co se jim řekne. A je to dobře. Proto musíme dobře volit slova. Představa ve školách je, že by rodiče neměli děti vysvědčením strašit – no neměli, ale rodiče si vysvědčení nevymysleli! Kdyby rodiče dětem říkali, že je vysvědčení k ničemu, byli by přece proti škole. Rodiče jen reflektují to, že vysvědčení má nějakou váhu. Buď se budeme tvářit, že je úplně na nic, pak ho změňme. Pokud má nějaký význam, naplňujme ho,“ říká V. Mertin

„Víte, vysvědčení dostane dítě. A my někdy nesprávně spojujeme vysvědčení s dítětem. Myslíme si, že je to výlučně jeho věc. Jenže ještě i u středoškoláků je to vždy souhrn toho, jak je učíme, jak se jim doma věnujeme, jak jim pomáháme a jak je podporujeme v tom, aby tento náročný úkol splnili. Takže když pak dítě přinese vysvědčení – a stoprocentně to platí pro první třídu – je to vysvědčení pro rodiče, paní učitelku a v malé míře i pro dítě. Ono nemůže za to, jak šikovné se narodí. Je rodičovská a učitelská povinnost dovést ho, kam to jde. Neměli by říkat: Máš čtyřku, budeš se učit o prázdninách a zakážu ti televizi. Měli by říct: Sobě zakážu televizi. Dítě není svéprávné a ani na to nemá, aby bylo. Četl jsem o případu chlapce, který nenosil úkoly. Paní učitelka mu založila notýsek a sama mu tam úkoly zapisovala. Jenže on je nenosil dál, a když je přinesl, ani nebyly podepsané. Rodiče se na to vykašlali. A když má škola ve školním řádu zavedeno, že po několika takových drobných prohřešcích dítě dostane třeba třídní důtku, kdo za to může? To dítě?,“ vysvětluje dětský psycholog.

Celý článek naleznete v dnešním tištěném vydání deníku MF Dnes.