Jak vypadá „správná“ výchova?
Odpovídám na ni nerad a s rozpaky. Nejde totiž o dodržování určitého předem daného postupu. Výchova se vždycky odehrává v kontextu vztahu mezi rodičem a dítětem. O tom ovšem vychovatelé vůbec nepřemýšlejí…
Mnozí dospělí mají už předem připravenou vlastní verzi té správné a špatné výchovy. Málokterý rodič či profesionální vychovatel si ale klade otázku, zda a kdy má svoje dítě doopravdy rád. Možná je to tím, že láska k dítěti se automaticky předpokládá a samotný pojem láska je poněkud abstraktní a nejasně defi novaný.
Existují rodiny, které přísahají na disciplínu a řád, a rodiny, kde (navenek) panuje bezhraniční láska a pochopení. Tzv. nepodmíněná láska se v určitých rodičovských (a „terapeutických“) kruzích stala až jakousi mantrou. Některé psychologizující a výchovné směry propagují primát lásky, kdy rodiče podle mě naprosto neautenticky usilují o to, aby své děti za každých okolností přijímali a milovali. Vztek nebo hněv nemá v takovém vztahu místo a jsou považovány pouze za převlečenou lásku. Ta se vždy projeví, i kdyby to mělo být s pomocí násilí (např. „pevným objetím“).
Znám také rodiče, kteří se bojí své dítě jakkoli stresovat či odmítnout. Je zajímavé, že čím víc tito rodiče mluví o harmonii a souladu, tím více se sami jeví jako úzkostní a stresovaní. Stává se například, že někdy až paranoidně kontrolují všechno, co jejich dítě jí či pije. Bojí se „éček“ v potravinách, stejně jako drog nebo násilí ve filmech a v počítačových hrách. Bohužel si při tom neuvědomují, že zdrojem stresu dítěte nemusejí být jenom vnější restrikce a pravidla, nýbrž i jejich vlastní úzkost, s níž se dítě identifi kuje. Znám však také rodiče, kteří považují samotnou výchovu za nežádoucí jev. Například koncept tzv. líného rodičovství (idle parenting), který se mi osobně zdá hodně inspirující, buduje sebeúctu, sebevědomí a kompetence dítěte tím, že mu umožňuje být maximálně autentickým a kreativním.
Jen hranice nestačí
Na výchovu a vztah dítěte a rodiče můžeme nahlížet z mnoha hledisek a kritérií. Jedním z nich je i poměr mezi poskytováním hranic a přijetím a potvrzením hodnoty dítěte. Každopádně jsem toho názoru, že na regulaci chování a formování osobnosti dítěte má lví podíl nejen podoba a četnost „výchovných interakcí“, ale zejména to, co dítě a rodič v daný moment spolu prožívají a sdílejí. Například nekompromisní vyžadování pravidel chování pod pohrůžkou trestu může být dítětem v určitém vztahu s rodičem vnímáno jako projev odmítnutí a nesouhlasu s jeho existencí, a v jiném vztahu jako projev péče a zájmu. Dokonce i v rámci jednoho vztahu se může dítě cítit jednou milované a důležité, a jindy nenáviděné a nechtěné. Zákaz počítačové hry může prožívat jako výsledek obavy rodiče o jeho bezpečí, jindy jako manifestaci jeho latentních sadistických přání. Dívka či kluk, kterým je všechno dovoleno a všechno koupeno, se mohou cítit milovaní a důležití, ale paradoxně také zneužití a odmítnutí.
Tak, jak má výchova založená na disciplíně a trestu blízko k týrání, má i bezhraniční výchova blízko k zanedbávání. Každá výchova se totiž odehrává v kontextu jedinečného, neopakovatelného vztahu. Tento vztah, nikoli kvantita interakcí, zřejmě nejvíce rozhoduje o tom, jak a zda bude dítě schopné naplňovat výchovný ideál rodičů a společnosti.
Celé znění článku najdete na https://www.rodina.cz/clanek9800.htm.
