Jak pustit do života handicapované dítě?
Většina z nich ho zdárně dovede až do dospělosti. A pak jim dítě udělá čáru přes rozpočet - přestane jejich péči potřebovat.
Rodiče handicapovaného dítěte zpravidla přijmou jako fakt, že se o svého potomka budou muset starat navždy. Jenže občas jim dospívající dítě, spolu s pokrokem v oblasti sociálních služeb, udělá čáru přes rozpočet - přestane jejich péči potřebovat. Může se stát, že místo aby rodiče konečně jeli na dovolenou bez starostí, zda bude volný bezbariérový hotel, aby si užívali všeho, co život nabízí, a věnovali se kariéře nebo koníčkům, na které nezbýval čas, zůstanou stát nad prázdným dětským pokojem a zažívají krizi.
Jana a její rodiče
Jana studovala střední školu. Úspěšně, nikdy neměla problém ani s učením ani sama se sebou. Se svým handicapem byla sžitá a na vozíku si sama obstarávala skoro vše. V mé pracovně se objevila proto, že těsně před její maturitou doma začaly vznikat konfl ikty. Nechápala proč - dosud s rodiči dobře vycházela. Měla pocit, že rodičům, kteří její studium doposud podporovali, najednou jako by škola začala vadit. Dávali jí najevo, že studium k ničemu není, že studovala nadarmo, protože v dnešní době a s handicapem stejně nesežene práci, předpovídali, že maturitu stejně neudělá.
Jejímu otci stačilo vždy odborné učiliště a dobrá znalost řemesla. Matka střední školu vystudovala, avšak pracovala v oboru, jen než se narodila Jana. Potom s ní zůstala doma až do jejích patnácti let. Nyní střídá různé práce na poloviční úvazek s brigádami.
Rodiče se o Janu vzorně starali, svou péčí jí umožnili vyrůst v úspěšného, vyrovnaného člověka, matka tomu do jisté míry obětovala i svou možnou kariéru. Ve svých životních scénářích si zvykli počítat s tím, že to tak bude pořád. Když úspěšně odmaturovala, zmátlo to jejich koncept. V jejich životech zela najednou prázdnota a jejich úzkost „co teď bude dál, co budeme dělat“ se s úspěchem jejich dcery prudce zvýšila.
Celé znění článku najdete na https://www.rodina.cz/clanek9547.htm
