Jak nevědomě traumatizujeme své děti – o Vojtově metodě.
Na semináři i při psaní odborného článku si beru na pomoc odbornou literaturu a hledám základní hesla, citáty, statistiky a fakta. Přesto jsou určitá témata, kde si pouze se statistikou nevystačíme, či se pohybujeme na tenkém ledu specifických individuálních problémů. Proto se raději budu držet vlastních zkušeností z terapeutické praxe naznačujících, že mnohem traumatizující může být negativní přístup rodičů k terapii, např. Vojtově metodě, než samotná fyzioterapeutická či psychoterapeutická metoda.
Při fyzioterapii dětí a miminek reflexními metodami, jenž ovlivňují mozek a motorickou dovednost, podstupují rodiče i děti nelehkou zkoušku. Miminka pláčí, protože je nutíme do jim nepříjemných poloh, po jejich mozku chceme to, co nemá přirozeně dostupné a nutíme celé jejich tělíčko reagovat tak, jak by reagovat mělo, ale dosud to neumí. Pouze takové cvičení vede ve finále k očekávanému výsledku, tedy k vytvoření nových spojů v mozku, a tím předejdeme obtížím, které by se jinak s velkou pravděpodobností objevily. Toto se ovšem těžko vysvětluje malému miminku. Kojenec se vzpírá, nadává, pláče a vůbec se všemi možnými manévry snaží cvičen vyhnout.
Rodiče, především matky, jsou na tom ještě hůře než jejich děti. Mají nabouraný celodenní program, protože je třeba cvičit 4x denně (většinou kolem 10min), a jsou na ně kladeny specifické nároky na cvičení, aby terapie byla efektivní. Dítě nesmí být hladové, ani právě najedené, nesmí být ospalé, aby mozek mohl hrou a nějakou „akcí“ hned nově vytvořenou dráhu vstřebat a spoje konsolidovat. Kromě této časové náročnosti, se matka potýká s tím, že se od fyzioterapeuta musí samotné cviky nejdříve naučit a to je opravdu kumšt. Chodí co týden na kontroly, aby cviky zvládla, ale doma je na to sama. Často se navíc jedná o její první dítě. Matka je nejistá, jak s ním manipulovat, jak ho nosit… a k tomu tyhle složité hmaty… Namísto ocenění, pochvaly a podpory od ostatních členů rodiny se setkává spíše s tendencemi terapii ukončit, kritikou a nepochopením. Často matka terapii vzdává, je zničená, jak náročnou péčí o miminko, tak tlakem rodiny, ale také vnitřními pochybami jako: „Dítě mi pod rukama pláče, brání se, asi ho to bolí, bude mne mít vůbec rádo, když mu dělám takové věci?“
Celé znění článku najdete na http://zahradkakohlerova.blog.idnes.cz/c/310975/Jak-nevedome-traumatizujeme-sve-deti-o-Vojtove-metode.html
