Interview s dětským psychologem Václavem Mertinem
Hostem Interview je dětský psycholog Václav Mertin, dobrý podvečer.
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Dobrý podvečer.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
Aktuální informace z dneška: pražský městský soud dnes vyměřil za týrání dětí, dvou chlapců, z pražských Vinohrad muži 8 let vězení, ženě dal tříletý podmíněný trest. Muž se odvolal, rozsudky jsou ještě nepravomocné. Žena se bude rovněž léčit na psychiatrii. Děti vůbec nevycházely ven, nemluví, jen vydávají skřeky. Zanedbána byla podle soudu základní péče o ně. Rodiče se hájí tím, že nejsou zastánci tradiční výchovy. Pane doktore, jak přesně taková izolace, izolace před zlým světem, jak to chtěli rodiče v tomto případě, jak ovlivní život dětí, jak je změní psychicky?
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Tak musím říct, že asi v tomto případě tam byly dvě dospělé osoby a dvě děti. Takže je určitá pravděpodobnost, že ta reparace bude patrně příznivá. I když já ty děti neznám. Ale je jasné, že dítě ke svému zdárnému vývoji a ke svému rozvoji potřebuje množství podnětů nejrůznějších. A výzkumy i našich učitelů, kolegů z 60. let ukázaly, jak i vlastně mírné omezení v tehdejších dětských domovech nebo v kojeneckých ústavech, jak poznamená to dítě na celý život. Ne tak, že by se nezapojilo do života, ale má výrazně víc problémů, v zaměstnání, v partnerském životě a tak dále. Takže ty souvislosti nejsou vidět třeba na první pohled, ty dlouhodobé, ale existují.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
A jakou třeba mají podobu potom v kontaktech, které děti, když dospějí, navazují s ostatními vrstevníky? Jakou podobu přesně mohou mít ty problémy, které získají v tomto věku?
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Tak oni nemají podobu přesně. Protože u každého dítěte to může být jiné. Ale vy sama víte, jak dítě se učí pozvolna. Ono od nejútlejšího věku ho vystavujeme nejrůznějším podnětům. A pokud ty podněty nedostává, no, tak je deprivováno a nemůže se v té oblasti dobře vyvíjet. Ale je pravda, že každé dítě má trochu jinou odolnost, jinak narazí na jiné lidi, kteří jsou schopni nějakým způsobem mu zase pomoct zpátky. Takže se nedá říct přesně. Ale ta pravděpodobnost, že tam problémy budou toho typu, asi to jste měla na mysli, že třeba navazování kontaktů nejenom s druhým pohlavím, ale vůbec s druhými lidmi, že bude komplikovanější, že je větší pravděpodobnost, že bude probíhat třeba nestandardním způsobem. Tak ta pravděpodobnost se výrazně zvyšuje u těhle dětí. Protože ony se to nemohly dobře učit.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
Já samozřejmě nemyslím, že by existovala nějaká přesná šablona, do které by se dalo to dítě psychicky takříkajíc strčit. Ale zajímá mě to, jestli třeba ty děti často potom navazují kontakty s dospělými v rámci vztahu třeba proto, že neustále potřebují mít nějakou potřebu citové jistoty, že neustále potřebují mít pocit toho, že se kolem nic citově děje právě proto, že v tomto ohledu jako malé strádalo.
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Tak to neumím úplně odpovědět, ale samozřejmě že my vlastně tomu dítěti od útlého věku poskytujeme tu jistotu a postupně, když to vidíme na pískovišti, ono odběhne a zase přiběhne, že jo. Ale my tam pořád jsme. Pokud dítě neprojde těmito fázemi, tak znova říkám, že je větší pravděpodobnost, že tam potom jako problémy budou. Ale jestli budou problémy toho typu nebo jiného...
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
To se nedá říct.
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
To se úplně přesně říct nedá.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
Je pravda, že ty děti nežily tedy, to už jsme řekli, úplně v izolaci. Žily vlastně v rodině. Navíc byly dvě ty děti, takže spolu mohly nějakým způsobem komunikovat. Takže může být tedy za těchto okolností návrat do toho, řekněme, normálního způsobu života, méně komplikovaný, než kdyby žily úplně v izolaci, jestli tomu rozumím dobře.
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Kdyby žily ty dvě děti v izolaci, tak se ukázalo, že to není až tak hrozné, že úplně nejhroznější je, když to dítě je někde úplně samo, že přece jenom ty dvě děti si poskytují určité podněty. Ale tím vůbec nechci říct, že to je něco bezvadného, že to je dobrého.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
Ano, rozumím tomu.
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
To je jenom, že to je ještě zase o malinko menší zlo. Ty dvě dospělé osoby tam nějakým způsobem taky fungovaly, i když řekl bych, tedy aniž bych o tom dobře věděl, hodně alternativním způsobem. Takže možná některé podněty vůbec těm dětem neposkytovaly. Takže z toho vyplývá, že pokud dostanou odpovídající pomoc a možná to bude stačit pomoc babičky a dědečka, úplně normální péče, tak že za nějakou dobu se vrátí do toho normálu a že nikdo za pár let jako nepozná, že by... že ty děti zažívaly v tom útlém věku věci, které běžně děti nezažívají.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
Vy jste říkal, že k tomu rozvoji jim chyběly nějaké podněty. Co v psychologii dítěte se tedy, v osobnosti dítěte se rozvíjí do těch tří let věku?
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
No, do tří let, to je taková jakási magická hranice. Někdo má 5 let, někdo 6 let. Samozřejmě že v tom nejútlejším věku se rozvíjí, ten rozvoj je takový velice dynamický. Takže proto ono to vypadá, že co nechytneme do tří let, že už potom nedohoníme. To samozřejmě není pravda. Jenom je pravda, že když se to rozvine, řekněme, v tom roce, dvou letech, tak jak známe vývoj a rozvoj běžného dítěte, no, tak potom jako jsou ty problémy mnohem menší s tím rozvojem. Když to není, no, tak nám to dá mnohem víc práci. No, co se rozvíjí? Rozvíjí se hrubá motorika. Ale k tomu, aby se rozvíjela hrubá motorika, tak ten byt stačí, řekl bych, já nevím, prvního půlroku nebo prvního třičtvrtěroku. Potom už to dítě má ten prostor mnohem větší a potřebuje vyrazit o kousek dál. Co se rozvíjí? Řeč, jazyk, jazyková zásoba. Samozřejmě že tam by mohl někdo říct a asi ti rodiče to budou říkat, že tomu stačejí ti dospělí dva nebo plus ještě to starší pro to mladší. Ale ono to není úplně pravda. Ono už to dítě i jako relativně malé tak přestože jaksi leckdy ty ostatní děti mu neposkytujou úplně nejlepší vzor, oni patlají, že jo, a je to jako všelijaký, tak oni ho podněcujou, oni ho táhnou. Protože oni už se třeba dorozumějí a tohle tady v tý rodině trošku asi scházelo, že jo. Takže to je druhá velikánská oblast. Emočně tam já neumím posoudit, jestli třeba ta maminka, jak ona se k nim chovala, přestože takhle na první pohled, co já jsem kde o tom četl, tak já nevím, myčka nebyla, pračka nebyla a chodili tak jako všelijak oblečený, ven nechodili. Ale to ještě nemuselo znamenat, aniž bych to věděl, takže nehodnotím ten konkrétní případ, že by ta máma jako tím neprojevovala takovou elementární lásku a jako vztah o tom tátovi jako úplně nevím. Ale o tý mámě bych to předpokládal.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
V tomto případě nehovoříme tedy o úplné izolace, ale legendární vlčí děti Amala a Kamala, opuštěné dívenky, které vychovali vlci v indickém lese, byly pak ve světě lidí nešťastné. Amala zemřela několik měsíců po návratu do civilizace. Ta starší holčička, tuším, po několika letech. Nebylo by lepší v tak těžkých případech nechat ty děti ve světě zvířat? Existuje termín, takzvané druhé neštěstí se mu říká.
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Víte, ono asi takhle...
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
Je to kacířská otázka trochu.
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
No, já nevím, no, možná je to kacířská, ale já nevím, jestli na ni umím odpovědět. Ono těhle extrémních případů, jestli vůbec existují, jestli to tak je, to jsme v 19. století, to není, že by to bylo před 10 roky zdokumentováno úplně perfektně. My máme od paní profesorky Koluchové z Olomouce zdokumentován případ právě dvou kluků, kteří vyrůstali, tuším, do 6 let, do té povinné školní docházky a byli spolu a ani tam ta náprava neproběhla stoprocentně dobře. Ale přece jenom je vidět, že i když tam nějaké podněty jsou, tak potom už ta náprava kohokoliv, odborníků nebo jenom blízkých lidí, že přece jenom má šanci na něco navázat a probíhá lépe. Ale jako je možné, že některé následky zůstanou pro ty děti jako po celý život. Ale jestli se mě zeptáte jaký, já to nevím. To opravdu záleží na okolnostech.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
I z nedávné minulosti známe nebo je zdokumentovaný případ té ukrajinské holčičky, kterou zase vychovali nebo vychovali, o kterou se starali, o kterou pečovali psi. A takové dítě se údajně nepozná ani v zrcadle. Já vím, že je to kacířská otázka, ale zkrátka v tom okamžiku, kdy to dítě vlastně z naprosto úplně jiného světa se vrací do normální civilizace, tak to pro něj představuje i smrtelné nebezpečí. Zajímá mě váš pohled na to.
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Ano, můj pohled je, že...
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
Byť je to krajní mez, samozřejmě.
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Ano, já jsem to přijal. Přestože to je jako extrém a objevuje se jednou v milionu případů třeba, tak já bych šel do toho, že by se to dítě mělo vrátit do společnosti mezi lidi, byť si uvědomuju, že možná nikdy nedosáhne té úrovně, aby jako fungovalo třeba samostatně. Ale myslím, že to je naše zodpovědnost, postarat se o každého, kdo je lidský tvor.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
To ale samozřejmě není vinohradský případ, jenom abychom to uvedli na pravou míru. Rodiče těch dvou chlapců uvádějí, že žijí tedy, to už jsme zmínili, alternativním způsobem života, že jim vadí diktát, většinové společnosti, očkování jim třeba vadilo. S kolika takovými případy se v poslední době třeba v praxi setkáváte, kdy alternativní způsob života dospělých rodičů nějak zasahuje do integrity dětí?
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Tohle je nesmírně složitá otázka, protože kde je ta míra, kde vlastně já už řeknu tomu dítěti: to škodí. Já se opravdu s těmito rodiči ne masově setkávám. Ale setkávám se s nimi. A vždycky si tuhle otázku kladu a říkám si, jestli já třeba jako psycholog mám právo nějak do toho jejich života zasáhnout víc, než že je třeba upozorním na určitá úskalí, na určité souvislosti, protože je velikánská pravděpodobnost, že toto dítě bude dříve či později muset vstoupit do toho života. Nebo já si to aspoň myslím. A teď je... jako my se na ten běžný život připravujeme celou dobu a jak ono se s tím vyrovná, tak jenom aby třeba zvažovali, že některé ty jejich kroky potom výrazně zkomplikují život tomuto dítěti. A oni nemohou rozhodnout úplně za něj, co on bude v 18 nebo 20. Ovšem je pravda, že někdy my jako ta majoritní společnost se díváme s despektem a s takovým jako podezřením, podezíráním i na věci, které vlastně už dneska ta společnost skoro přijala. Já si myslím, že kdybychom tady seděli před 30 roky a zjistili jsme, že třeba, já nevím, jestli oni jedli maso, nebo nejedli maso, tak bychom koukali, že to je něco takového divného. A dneska už i v těch hospodách, na kongresech se zeptají: jako co jíte, nebo nejíte? Že se ta společnost posouvá. A to, co bylo před 30 lety teda výrazná alternativa, tak dneska už bereme, že to jako je možné a že to asi není škodlivé. Ale je jasné, že někde je míra, kde dneska bychom řekli: to už je v neprospěch toho dítěte výrazně. A máme pro to, nevím jestli úplně doklady, ale prostě trváme na tom. A nejsme zaujatý proti nim, jo.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
Jen těch případů, kdy to ale nějakým způsobem negativně zasahuje do integrity dítěte těch v mnoha ohledech, tedy přibývá. S čím to podle vás může souviset? S propadem těch celospolečenských hodnot nebo třeba i s ekonomickou krizí, se takovou zmateností určitou, s nejistotou ve světě?
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
No, ještě jednu věc byste měla říct, věřím, že jsme na to citlivější, že ta společnost je na to citlivější a že je víc třeba institucí, které už nemávnou nad tím rukou, když to dítě je třeba, já nevím, seřezaný a nosí, chodí s modřinama. Dřív asi by řekl: no, tak je mi tě líto, ale je to v podstatě běžná věc. Takže já myslím, že tohle je ještě kousek. A to, co vy jste říkala, tak řada lidí opravdu v tomhle má jako hroznej zmatek. Mají pocit, že v těch hodnotách, v tom, co vlastně chtějí, proč si dítě poříděj a co s ním, když už potom si jako poříděj. Já sám si myslím, že nezbývá nic jiného než jako ty instituce, které mají na starost tuto péči a je jedno, jestli to jsou státní instituce nebo neziskovky, tak že nedá se nic dělat, ale musejí ještě víc jako zaměřit pozornost právě na ty děti, kde by mohl být problém. Ne proto, aby třeba ty rodiče uváděli přesně na správnou cestu, to je mnoho věcí jejich právo, ale ve chvíli, kdy už to tomu dítěti prokazatelně ubližuje a ve chvíli, kdy oni ho opravdu týrají a nejenom fyzicky, ale někdy i psychicky, tak tam je potřeba zasáhnout.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
Říká se, že kvalita společnosti se dá hodně poznat podle toho, jak se ta společnost chová ke svým dětem a česká společnost patří k těm, kde je největší počet týraných a zanedbávaných dětí. Co to podle vás vypovídá o české společnosti?
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Tak ono to není jenom, jak se chovají k dětem a jak se chovají k postiženým a jak se chovají ke starým. Tohle jsou, myslím, takové atributy. Já sám ta čísla, teda vy jste neřekla číslo, ale to, že patříme k těm, kde je těhle problémů víc, mě to trošku zaskakuje, já sám mám pocit, že aspoň co vidím kolem sebe, tak že se k dětem nechováme tak úplně...
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
Já jen abych to tedy doplnila, podle těch policejních statistik za loňský rok to bylo, tuším, 5187 případů. Myslím, že to máme i na grafice a je to nejvíc za posledních 10 let.
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Aha, takže u nás to stoupá.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
Ano.
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Já jsem rozuměl, že ve srovnání...
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
V těch odhalených případech.
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Ano, kdyby to bylo 50 dětí, tak je to hrozný.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
5787 případů.
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Já jsem vám rozuměl, že jsme mezi těmi státy na tom jako nějak špatně. Ale vy jste řekla, že to stoupá.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
Ano, patříme jakoby k těm, kde zkrátka jsou ty evidované případy, patří k nejvíce...
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Ano, frekventovaným.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
... frekventovaným v Evropě.
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Jaksi já jsem to řekl, když jste se dívala na to číslo, ale kdyby jich bylo 50, tak bychom měli všichni vstát a měli bychom s tím něco dělat. S těma 50 už třeba nic neuděláme, jenom že jim pomůžeme, ale s těma dalšíma 50, že jo, nebo s těmi 5 tisíci, já vím, že jste řekla 5 tisíc, ale já jsem jenom chtěl říct, že mě úplně netrápí, jestli to přibývá, nebo ubývá, každý dítě, kterýmu je ubližováno, si zasluhuje pomoc celé této společnosti. A není to tak, že my o tom teďka mluvíme. Skoro bych řekl, že to je na činy, že jo, něco s tím dělat. Ale já si myslím, že zase abychom se netvářili, že se vůbec nic nedělá. Ta snaha je někde, to je teda jenom snaha zatím, ale věřme, že se to promítne někde. Třeba já osobně mám pocit aspoň z té klientely, tak jak rodiče mluví, že možná bude ještě potřeba posílit práci OSPODu, to znamená těch, které se mají starat o rodinu a o dítě, kde někdy ta kvalifikovanost a i možná přetíženost, to já nevím, je veliká, tak že řada věcí jim uniká. Řada těch signálů, které kdyby měli trošku víc možná času a trochu víc vzdělání, tak vy už ty signály vidíte. Ale oni to neviděj, takže to pak dospěje do podoby tedy až extrémní. I když je pravda, asi jako v tomhle případě, že pokud ta maminka porodila doma, nikde to jako nenahlásila, tak tam jako jedině snad sousedi, že by, že by nějak to bonzli, ale jinak si neumím představit, kde asi ten stát neudělal žádnou chybu nebo ty orgány.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
Ano, vypadá to, že v tomto případě ne. A dnes skutečně lidé hodně žijí izolovaně. Dřív žily rodiny víc pohromadě, s prarodiči, sousedé se znali a skutečně dnes nevyjmenuju jména všech sousedů v domě, kteří se mnou žijí. Nehraje i toto neblahou roli, právě taková ta izolovanost?
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Hraje, hraje. Ale ono to je, že se posiluje, dřív se možná taky říkalo: věcí si nevšímej a radši do toho nestrkej nos. Ale možná se to myslelo ve vztahu ke státu, že jo. Ale jinak jako lidi i cizí strkali nos do výchovy a dokonce já si myslím, že ani neměli, že je chytli, když jsme támhle kouřili a dovedli nás domů. A rodiče jim poděkovali, nás seřezali a jako bylo to. Dneska by možná ještě ty rodiče řekli: co vám je do toho, že i taková jako celková nevšímavost tý společnosti, která nevím přesně, čím je daná, ale je potom daná i tou reakcí těch rodičů: co vám je do toho, že jo, starejte se o svý. Takže potom lidi si nevšímají ani věcí, který už jsou třeba jako evidentní.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
A co je také vlastně markantní, je to, jakým způsobem potřebu lásky v poslední době demonstrujeme třeba na zvířatech. On vztah Čechů ke psům, k psům třeba je naprosto pověstný tím, jak žijeme v izolaci často, lidé mají problémy v komunikaci, žijí sami v bytech, nikoho nemají. Souvisí i toto nějak?
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Teď jsem ale neporozuměl, jak to myslíte. Samozřejmě když jsem sám...
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
Lidé žijí izolovaně, nikoho třeba nemají a potom více demonstrují ten svůj vztah a tu svoji potřebu lásky, kterou vlastně nemohou uplatňovat ve vztahu k lidem, ke zvířatům. Jestli vlastně v tomto také není jistý paradox toho, jakým způsobem se u nás odvíjejí vztahy mezi lidmi vlastně neblahým způsobem. Nic proti lásce ke zvířatům, samozřejmě.
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Ano, jasně, já jsem vám neporozuměl. Takže zcela určitě ono to je jenom pokračování té vaší předchozí otázky, že nejenom oni přivedli mě, že jsem kouřil, že jo, aby teda rodiče mě nějak exemplárně potrestali, ale i tam, kde už to bylo město, tak ty lidi, netvrdím, že se jako sdružovali úplně, ale přece jenom o sobě věděli, znali se, dneska se to mnohem víc jako vyměňuje. Přesně jak jste řekla vy, ono to není jenom v tom baráku, ale je to i třeba v rodinejch chvilkách a ono se vám vymění a vy vůbec nevíte. Takže ani nevíte, děje se tam něco, neděje se tam něco. Takže ano, já si myslím, že to je určitej signál toho, že vlastně ta komunita, která byla dřív rodinná komunita, ale i v tom bydlišti, že jo, zřejmě na vesnici to pořád ještě přetrvává, ale už v těch městečkách, městech a já bydlím v Praze, že jo, ale ve čtvrti, kde jsme se dřív všichni znali, a teďka už to tak jako úplně není. Takže s největší pravděpodobností máte pravdu, že tohle působí jako svým způsobem neblaze, že jo.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
Co rozhoduje víc, genetika, to co získáme od rodičů, anebo vliv prostředí, co rozhoduje o charakteru v tom odvěkém souboji?
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Já vám odpovím obojí, víte, ani jedno...
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
A co víc, co vyhrává?
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Prostředí, prostředí. My nemůžeme, nemůžeme tu genetiku jako říct, že ona nehraje roli, ona ovlivňuje všechno. Ale na druhé straně my vidíme, jak to prostředí působí a někde nepůsobí proto, že ještě třeba neumíme. Ale když sledujete ty pokroky i té genetiky, tak najednou vidíte, že ona věci, kde dřív to bylo fatální, tak ona dneska už umí. Takže já jsem přesvědčen, že to, jak my vstupujeme do života toho dítěte těmi externími vlivy, takže to je, to je jako silnější. Ale kdyby mi někdo chtěl vyčítat, že myslím, že poroučíme větru, dešti a že všechno změníme, tak to já, to není pravda.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
Kdybychom se ještě vrátili k těm zanedbávaným a v některých případech týraným dětem, jak se s nimi pak pracuje, jak vypadají nejrůznější ty metody, arteterapie, terapie hrou, relaxačních metod a podobně?
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Tak já nemůžu říct, že bych věděl, jak se třeba s těmito dětmi bude pracovat.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
Myslím obecně.
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Ano, ale obecně pokud tam bylo něco jako hodně negativního, oni se s tím potřebujou vypořádat, že jo. Tak jako to známe ale i v běžném životě, že my to třikrát někomu odříkáme a už to není tak bolestný. Tak netvrdím, že zrovna tyhle malinký děti budou něco odříkávat, pro ně je hra tím médiem, které jim pomůže se toho eventuálně zbavit. No, ale to další je úplně banální. Oni potřebujou ten vztah, oni potřebujou ty podněty a potřebujou, aby někdo, a teď myslím nějakej odborník, který tyto věci se jimi zabývá, tak aby zpovzdálí sledoval a třeba ty prarodiče, kteří eventuálně budou mít v péči takové dítě nebo prostě kdo ho má v péči, tak aby jednak jim pomáhal sledovat, jak se to dítě vyvíjí a současně aby jim dával podněty k tomu, co s tím dítětem dělat, dělat dál. Ale že by bylo potřeba něco úplně mimořádného, to myslím, že ne. Ale potřebujou se, pokud to tam je, tak se potřebujou vypořádat s těmi, s těmi problémy, které tam jako byly. Ale to asi nevím, jestli to bylo zrovna v tomhle případě.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
Děkuju vám za rozhovor, na shledanou a krásný večer přeji.
Václav MERTIN, dětský psycholog, katedra psychologie, FF UK:
Já děkuji za pozvání, na shledanou.
Daniela DRTINOVÁ, moderátorka:
Děkuji i vám, podívejte se na Události a zítra na viděnou.
Celé znění interview naleznete na: www.ct24.cz
