Hranice ve výchově

Ačkoli jsem se od puberty zapřísahala, že jednou budu úplně jiná než moji rodiče, čím dál víc mi bylo jasné, že bez hranic to nepůjde. Nebo že to bez nich prostě neumím. Jediné, co zvládnu, je maximálně je změkčit, trpělivě vysvětlovat, proč tam jsou, a postupem času je i přes velkou úzkost posouvat a uvolňovat s nadějí, že mám dost dobrý odhad o potomkově vyspělosti a odpovědnosti, kterou unese. Měla jsem velké štěstí, že jsem spoustu výchovných kroků mohla konzultovat se skvělým dětským psychologem Zdeňkem Riegerem, známým svým hlubokým pochopením a empatií.

Když jsem se rozčilovala, že dcera nenávidí hraní na flétnu a chce s ním seknout, přestože jí zbývá dohrát jen poslední dva listy v učebnici, zeptal se laskavý psycholog s pochopením, zda bych ty dva listy náhodou nemohla vytrhnout. Pak se mnou chvíli rozebíral, jak jsem vnímala to, že jsem v dětství musela všechno dojídat, dokreslovat, vybarvovat a dokončovat, i když už nebyla chuť, nálada ani důvod. Došli jsme pak k tomu, že flétna měla být prevencí dceřiných častých bronchitid, s nimiž posléze úspěšně zatočilo závodní plavání, tak proč nemuzikální dítko dál týrat? Že by se kvůli takové rodičovské povolnosti naučilo věci nedokončovat a „zdrhat“ od všeho, co ho nebaví? A co když se naopak díky tomu dozví, že věci, které už ztratily smysl, lze bez úzkosti a lítosti opustit a neztrácet s nimi čas a energii?

Hranice jako posilovna

Ze všeho, co jsem zažila, mi pořád vychází, že děti (a nejen ony) opravdu hranice potřebují. Devět měsíců se vyvíjejí ve velmi omezeném prostoru matčiny dělohy, která jim dává pocit bezpečí a pevné, ale pružné ohraničení. Najednou jsou z ní vystrčeny do zdánlivě nekonečného světa. I proto naše prabáby používaly zavinovačky, nabízející teplo a bezpečí, a maminky se k nim v modernějším provedení, které děti neomezuje v pohybu, opět vracejí.

Celý článek najdete zde: https://psychologie.cz/hranice-ve-vychove/