Dolej mi, mami
Bezvládné tělo šestnáctiletého chlapce z vozu záchranné služby odvážejí na JIP dětského oddělení. Je "bez zvuku a bez obrazu". O necelou hodinu později přijíždí vyděšená chlapcova matka s manželem. "Srazilo ho auto? Nebo co se mu stalo?" pláče žena. "Cože? Opilý? To si děláte legraci? Nesmysl! MŮJ SYN NEPIJE!"
JEJÍ STRACH PŘECHÁZÍ v hněv.
Stojí s manželem na chodbě dětského oddělení krajské nemocnice a obava o synovo zdraví, kdy s uslzenýma očima zírá na velké okno vedoucí do pokoje s přístroji, jež stav chlapce monitorují, se střídá s uraženým zmatkem - přece nemůže být pravda, že se její syn opil tak, aby skončil v bezvědomí na ulici. Vlastně, že se vůbec opil.
"Kdeže jste ho vlastně našli?
V parku kousek od školy?" láme se jí znovu hlas a kroutí nevěřícně hlavou. "Proč to udělal? Vždyť má dobré známky a těšil se v únoru na hory. Pojedeme do Rakouska." Její manžel a hochův nevlastní otec si celou dobu jen mlčky hryže rty.
Oba jsou elegantně oblečení, před příjmem dětského oddělení stojí jejich stříbrný terénní vůz.
Sestřička podává matce chlapcův dotykový mobilní telefon. Díky němu jim zavolali a nemuseli je složitě hledat za pomoci policie.
"Ještě že tak. To už bych tu ostudu nepřežil, kdyby nás kvůli tomu spratkovi naháněla policie," uleví si na půl úst nevlastní chlapcův otec. Manželka mu neodporuje. Strach pomalu i u ní střídá zlost na syna: "Takhle se opít. Náš syn - a tak se opije za denního světla."
Lékař se sestřičkami se na sebe jen útrpně podívají. Pro většinu rodičů je opilé dítě záležitostí ostudy, ne strachu o život.
ŠPIČKA LEDOVCE
Hochův stav je už stabilizovaný, z jednotky intenzívní péče ho za chvíli převezou na pokoj. "Snad nebude mít agresívní opici, posledně tady byl kluk o třicet kilo těžší a ten tady rozbil, co mohl. Opilé děti jsou stejně agresívní jako opilí dospělí," říká sestřička.
Dětí, které skončí po požití alkoholu, jak říkají záchranáři, "bez zvuku a bez obrazu", tedy opilé v bezvědomí a s ohroženými vitálními funkcemi, v nemocnicích, je nepatrný zlomek. Naopak drtivá většina dětí pod osmnáct let, jež má pravidelnou zkušenost s alkoholem, pije tak, že to o nich netuší ani jejich rodiče nebo učitelé. Takové děti jsou na alkohol zvyklé, dávají si pozor, aby domů nepřišly opilé natolik, že by si toho rodiče všimli, a pravděpodobnost, že skončí v ohrožení života intoxikací alkoholu, je mizivá.
A KDOŽE JSOU TY PIJÍCÍ DĚTI?
Že to musí být nebožátka, jejichž rodiče jsou sami alkoholici, feťáci, nebo nuzní příslušníci nejchudší sociální vrstvy? Nic takového. Naopak, většina dětí se zkušeností s alkoholem žije ve "slušných" rodinách střední a vyšší třídy a jejich rodiče na otázky, zda náhodou jejich dítě nepije, reagují uražením a absolutním odmítnutím. Dali by ruku za to, že jejich dítě alkohol zná jen z velké dálky.
Dítě si vytvoří na alkoholu závislost naprosto měřitelnou se závislostí na nelegálních drogách už v řádech týdnů, maximálně měsíců.
Vzhledem k tomu, že je stále ve vývinu, poškození organismu (nejen mozku) je mnohem větší než u dospělých.
A přestože fyzická závislost na alkoholu je stejně silná a zhoubná jako na heroinu, považuje naše společnost alkohol za běžnou součást života, zatímco uživateli heroinu pohrdá jako lidskými troskami. Jen v České republice je přitom na alkoholu závislých více než 700 tisíc lidí. U většiny z nich o tom však nemá nikdo ani tušení.
Stejně jako u dětí; ani jejich rodiče netuší, že mnohdy svým příkladem, jejž považují za správný - protože co to je, vypít večer společně v družném hovoru láhev vína nebo pár piv, že? -, naučili své dítě pravidelně konzumovat alkohol. I když sami pijí, dětem říkají, že se to nemá.
POKRYTECKÁ MORÁLKA
"Rodiče by dětem měli říkat, že pít mohou až dospělí a i oni že pijí pouze výjimečně a jen v malé míře. A skutečně by to měli doma dodržovat. Ale tak to není. Pro společnost je pití alkoholu běžnou normou. Je pokrytectví ho dětem zakazovat a sám před nimi pít," vysvětluje primář jediného Dětského a dorostového detoxikačního centra v zemi, v Praze pod Petřínem, Marian Koranda, proč tolik dětí pije.
"Pro dítě tím pádem není alkohol hrozbou nebo toxickou látkou, která jim ublíží, ale jen společenskou záležitostí vyhrazenou dospělým.
Tím spíš po něm sáhnou. Protože každé dítě chce dělat to, co mohou dospělí," dodává Koranda.
Jak by však mohl být pro dítě alkohol toxickou hrozbou, když jeho rodiče jej konzumují běžně a bez postihu? Jak by mohl být špatný, když se jím posilňují herecké hvězdy na plátnech kin i postavy v počítačových hrách?
"Když běželi v kinech Piráti z Karibiku, měli jsme děti opilé rumem Captain Morgan. Když byly populární reklamy na fernet, opíjely se fernetem. Máme přehled, co je právě hit," říká primář Koranda. A to se k nim na oddělení dostane jen nepatrný zlomek pijících dětí. Pouze ty, jež mají dlouhodobé problémy kvůli pití ve škole nebo třeba pod vlivem alkoholu páchají trestnou činnost. Přitom pomoc by potřebovaly tisíce dětí. Nikdo o nich však neví. Hlavně ne rodiče.
Třeba čtrnáctiletá Tereza z Brna nebo sedmnáctiletý Matěj z Prahy jsou si "krutě jistý, že doma nemaj' ani páru, že si občas daj' panáka". A mají pravdu. Navíc Tereza s Matějem nemají pocit, že by dělali něco špatného, když se občas napijí. U nich doma se pije. Jako v naprosté většině rodin v České republice. Někdo si dá dvě tři piva po večeři na lepší trávení (Matějův nevlastní otec), jiný si otevře k televizi láhev vína (Matějova matka a Terezini rodiče), další si k plápolajícímu krbu a k filmu na DVD nalije panáka whisky (Matějův otec). Že to tak běžně vypadá i u vás doma? Že je to normální? Hnědovlasou Terezu v elasťácích, šortkách, ještě dětských kozačkách a růžových pletených rukavicích jsem potkala napůl cesty mezi její školou, domovem a dětským hřištěm. Byla se dvěma kamarádkami a čtyřmi kamarády.
Většina z nich pochází z nedalekých vesnic a chodí spolu do jedné třídy. Mezi nimi koluje jedno pivo v plechovce, a když vidí, že se na ně dívám a jdu k nim, bleskově ho Terezin soused zasune za batoh ležící na zemi. Sedí na lavičkách a bez piva tvoří téměř idylickou kompozici nadějné budoucnosti.
BÝT V "POHODĚ"
Nakonec je fakt, že jsem novinářka, jistým způsobem okouzlí. Stejně jako to, že se jich neptám na jména, na adresy. Nepředstavuji žádné riziko prozrazení doma či ve škole. A že o nich budu psát, je podle nich naopak "fakt krutý".
Vytáhnou tedy drsně zbytek piva, ukážou mi už dvě vypité plechovky, balíček žvýkaček na cestu domů. Každý si lokne a pošle pivo dál. Mezitím se předhánějí ve vyprávění historek, kdo toho kolik kdy vypil, kdo se pozvracel, kdo naopak ne, kdo z toho měl doma průšvih. Je vidět, že je to jejich oblíbené téma hovoru.
"My přece nemáme s alkoholem problém. Dospělí pijou normálně, furt. A nikdo z nich nedělá alkáče," nechápe mé dotazy Terezin soused.
"Alkáče poznáš. Smrdí, jsou pochcaný a posraný. Klepou se a žebrají," skáče mu do řeči další kluk a ostatní sborově udělají hlasité "blbé", jako že "alkáči", tedy lidé závislí na alkoholu, jsou "humus a ksindl".
Žádný z rodičů těchto dětí "alkáč" není. Naopak. Jsou to klasické středostavovské rodiny, některé rozvedené. Terezini rodiče rozvodem neprošli, oba pracují na úřadě, Tereza má ještě o čtyři roky mladšího bratra. Známky ve škole má slušné. "Ale teď na pololetí mi hrozila trojka z matiky. Naštěstí jsem zvládla písemku," zakroutí očima. "Je to pruda, hlídat známky, ale naši mi pak dají pokoj. Můžu si chodit ven a doma hraju na počítači hry. A pak jsem na Facebooku."
Pro Terezu je parta důležitá, jsou to její jediní kamarádi. Poprvé si společně zatančili s alkoholem prý asi před rokem, když měl Jura (malý pihovatý blonďák) třináct let. "Sebral jsem doma šampus a práskli jsme ho venku," vzpomíná chlapec a všichni se dávají do smíchu.
"To bylo hustý, hele a jak jsem já přinesl ten fernet, ty jo, to bylo. Ses málem poblil," vříská další kluk a do toho Tereza: "Já našim odlívám vodku nebo slivovicu. Postupně, nepoznají to."
"No ale ty to sliješ všecko dohromady a pak je to teda krutej koktejl," doplňuje Terezu druhá dívka.
"Proč jsme začali pít? No ale my moc nepijeme. Jen občas," odpovídá mi Jura.
"Když si líznu, sem pak víc v pohodě," jakoby zvážní třetí spolužačka, pak našpulí pusu, aby bylo jasné, že hraje dospělou, a dodá: "Dospělí pijou, aby byli v pohodě. My taky. My jsme pak víc v pohodě."
VŽDYŤ JE TO NORMÁLNÍ
"Rychlé špunty jsou vůbec tragédie. Tím, že se začaly tyto nealkoholické šampusy pro děti vyrábět a prodávat, si společnost alkoholiky vychovává od útlého dětství. Děti se naučí, že ke každé oslavě patří bouchnout si bublinky. Automaticky," potvrzuje nepřímo slova Terezy a jejích kamarádů primář Koranda.
Zkušenost s alkoholem má téměř každé dítě v posledních dvou třídách základní školy. Alarmující je, že dvě třetiny českých dětí mají zkušenost s alkoholem ještě před dosažením třináctých narozenin. Podle informací z Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky často alkohol dětem nabízejí sami rodiče. Poté ho získávají v restauracích, barech či na diskotékách.
"Normální je, že ze třídy jeden, maximálně dva nepijí alkohol. Tak to je, i když to učitelky ani rodiče nechtějí připustit," krčí rameny psycholožka Lucie Buřilová z brněnské pobočky organizace A kluby ČR o.p.s., která s dětmi na toto téma často mluví. Samozřejmě bez učitelek. A i v kolektivu třídy je prý velkou zábavou nahlas vzpomínat, kdo se kdy pozvracel, kdo naopak snese hodně. "Takové dítě je pak mezi spolužáky hrdina. Nejhorší je, že děti nepijí prostě jen proto, aby to zkusily. Velká část dětí alkohol zneužívá stejně jako dospělí. Aby zahnaly problémy a bylo jim lépe," říká Lucie Buřilová.
Rodiče přitom tvrdá čísla o tom, kolik dětí pije, odmítají s tím, že jich se to netýká. "Přece bych si všiml, kdyby mi dítě přišlo domů opilé a táhlo z něj. Je to nesmysl, to se týká dětí alkoholiků a sociálně slabých," spatra mě odkazuje do patřičných mezí asi třicátý rodič, jehož s informací o stavu dětí a alkoholu konfrontuji. I tento asi padesátiletý muž zvýšil hlas. "Lidé považují pití za normu. Pro naši společnost není alkohol droga. Ale on drogou je. Navíc děti si většinou alkohol neopatřují doma. Pijí venku, s kamarády. U dítěte nepoznáte, že je trošku opilé, leda byste mu každý den dělali test na alkohol.
Zvlášť v pubertě nemá rodič téměř šanci, pokud přesně neví, co a kde jeho dítě dělá," říká Marian Koranda s tím, že podobné reakce rodičů, tedy odmítnutí existence problému, jsou běžné.
Pak stojí celí nešťastní buď u nich na detoxikačním oddělení, nebo kdekoliv v republice v nemocnici, dívají se na své dítě a hanbou by se nejraději propadli.
TAKOVÁ OSTUDA
"No tak se holt opil a pozvracel, dřív nebo později se to stane každému chlapovi," popisuje mi primář dětského oddělení vítkovické nemocnice Jan Boženský názor mnohých rodičů na alkoholovou zkušenost jejich dětí.
"Jim nevadí ani tak fakt, že dítě pije, jako spíš to, že to nezvládlo a skončilo s otravou v nemocnici. Po prvotní obavě o jeho zdraví nastoupí většinou šok, že zrovna jejich dítě jim udělalo takovou ostudu," na druhé nadechnutí primář dodává: "Alarmující je, že se stále snižuje věk opilých dětí. Není výjimkou, když nám přivezou desetijedenáctileté děti."
Podle primáře Boženského u nich na oddělení končí většinou děti, jež nejsou (zatím) pravidelnými konzumenty alkoholu. Takové děti totiž po požití alkoholu fungují normálně, jejich organismus je již zvyklý. Záchranka přiváží většinou ty, které často první jednorázový střet s alkoholem prohrály.
I pro rodiče sedmnáctiletého Matěje z Prahy byla jeho hospitalizace v nemocnici kvůli otravě alkoholem šok. "Děsně na mě doma řvali. Ne že by se mi něco stalo, ale jak vypadají před známýma," kroutí Matěj znechuceně hlavou. Záchranka ho přivezla na dětskou JIP před dvěma lety. "To jsem pil poprvé. Na narozeninách kamaráda, trochu jsme se hecovali," ošívá se při vzpomínce, na kterou není právě hrdý.
Nicméně tato epizoda odstartovala jeho přátelství s alkoholem.
Dnes pije několik panáků tvrdého alkoholu týdně. Většinou whisky nebo bourbonu jako jeho otec.
Jeho movití rodiče jsou rozvedení, v obou rodinách se však dennodenně pije. Praktikuje se tam takzvané společenské pití. Podle toho, co mi Matěj popisuje, jsou v podstatě oba jeho rodiče na alkoholu už závislí. Nejde o množství, ale častost sklenic vína a whisky, jež po večerech jako rituál jeho otec i matka konzumují. Stejně jako většina pijících lidí i oni říkají, že problém s alkoholem nemají, že by mohli kdykoliv přestat. Ale proč by to dělali?
Nemají důvod a nechce se jim.
"To jsou typické věty lidí, kteří mají závislost na alkoholu, ale nepřiznají si to," říká primář Koranda a potvrzuje, že mnoho alkoholiků zůstane navždy neodhaleno, neboť pití nijak neohrožuje jejich společenský život ani práci. Prostě alkohol integrovali do svého života.
VYCHOVEJ ALKOHOLIKA
"Takového alkoholika odhalíte náhodou třeba při nečekané delší hospitalizaci v nemocnici. Najednou začne být podrážděný, je mu zle, bolí ho hlava, občas má třas v rukách. No a je jasné, že tento člověk nebude považovat fakt, že si jeho pubertální syn občas dá sklenku s ním, za problém. Vždyť je to naopak normální," krčí Marian Koranda rameny.
"To máte slyšet, jakými sprostými slovy nás někdy častují křehké dívenky, když se probírají. Byla byste rudá. Není také nijak příjemné mít tady agresívního sedmnáctiletého obézního opilce. Naše sestřičky na něj mnohdy nestačí a máme co dělat, abychom uchránili přístroje. Nechápu, proč rodiče za hospitalizaci takového dítěte neplatí," popisuje zkušenosti primář Jan Boženský.
Jeho názor na to, že za opilé dítě by měli rodiče nemocnici platit, není mezi lékaři, kteří mají agresívní opilé nezletilé na krku, nikterak výjimečný. A zní logicky.
Pan primář zažil do němoty zpité premianty tříd ze slušných rodin, špičkové mladé sportovce i revoltující puberťáky. Právě takové děti si z kapesného mohou koupit alkohol. "Zvlášť když je u nás alkohol levnější než mnohé nealkoholické nápoje. Je to absurdita," nechápe primář Boženský stav v naší společnosti. Primář Koranda to vidí stejně: "V obchodě máte vedle regálů s cukrovinkami volně regály s alkoholem. I s tvrdým. A za nízké ceny. Pak vysvětlete dítěti, že je to jed. Droga."
Jenže společnost alkohol za drogu nepovažuje. Naopak se k němu chová jako k základní potravině.
Pokud jedinec konzumuje alkohol pravidelně, dlouhodobě, v podstatě automaticky a přitom nijak nenarušuje zaběhlé společenské a rodinné stereotypy, není považován za alkoholika, přestože jím je. Takovéto pití je u nás normou. Pro většinu rodičů je v pořádku tedy i to, že jejich děti se sem tam, výjimečně, napijí.
"Proč z toho dělat kovbojku? Že u nás pije víc dětí než všude okolo?
Blbost. To jsou jen čísla. Hele, já piju celý život, pár skleniček vína večer, výjimečně pivo po nedělním obědě. To bych se měl bát, že můj kluk bude alkoholik? Mělo by mi vadit, že si občas dá se mnou?
To jsou politické kecy. Se mnou ani s mým klukem není nic špatně," sjede mne na jedno nadechnutí majitel střední firmy, jemuž prezentuji téma, kterým se zabývám. Stejně jako většina lidí i on si problém okamžitě vztáhne na sebe a brání se, útočí. Zdá se, že alkohol nejen u dětí, ale vůbec ve společnosti je tabu. Neexistuje. Nebudeme se o něm bavit. Nelíbí se nám totiž, co to znamená - že alkohol je pro naše tělo stejná droga jako heroin. Vyvolává silnou fyzickou závislost. Tak na zdraví a do dna.
Celé znění článku naleznete na: www.reflex.cz
