Bolest matek dětí s poruchami pozornosti

Chvíli to trvá, než nám to dojde, než si to připustíme. Je přece jasné, že každé dítě je jiné a my dělaly vše, co bylo v našich silách. Dítěti jsme se věnovaly, chodily s ním ven, mluvily s ním, vyprávěly mu, hrály hry, četly mu knížky, zpívaly a dělaly spoustu různých aktivit. A přece je jiné.

Dělá menší krůčky ve vývoji, než ostatní, vyžaduje zvláštní pozornost a péči. Řešíme individuální přístup ve škole, navštěvujeme speciální pedagogické poradny, logopedii čteme odbornou literaturu a články...a čas od času padáme na hubu, protože je to všechno hrozně vyčerpávající.

Nechci tady rozebírat příčiny vzniku potíží nebo možnosti terapie. To vše si můžete dohledat jinde. Chci se jen svěřit se svými pocity.

Bolí to, když se vás cizí děti na hřišti ptají, jestli vaše dítě náhodou není "postižené".

Bolí to, když v časovém presu poněkolikáté svému dítěti vysvětlujete těžké učivo a ono "to nedává".

Bolí to, když lidé nemají trpělivost vyslechnout vaše dítě jen proto, že mu to trvá o něco déle než ostatním.

Celý článek najdete zde: https://rabova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=764400