Bez médi neodejdu!
Možná jste to také četli: zoufalou výzvu na jednom rodičovském serveru, týkající ztráty se jednoho zcela konkrétního dinosaura. Cestou autobusem přišlo tříleté dítě o svého oblíbeného a milovaného fialového plyšového dinosaura (tvor měl i nějaké mazlivé jméno, které už si bohužel nevybavím)a ukázalo se, že je naprosto nenahraditelný. Rodiče, uondaní zřejmě značně vytrvalým úpěním, se rozhodli hledat ztraceného plyšového kamaráda přes inzerát. Třeba ho někdo našel? Anebo se najde někdo, kdo stejnou, podle popisu řekněme dost originálně ztvárněnou hračku před rokem také koupil ve stejném řetězci obchodů s potravinami a byl by ochotný poskytnout náhradníka?
Proč jsou vlastně některé hračky pro většinu dětí tak důležité, že je nic jiného nenahradí? V určitou chvíli si malé dítě prostě vybere nějakou věc – a nemusí to být nutně zrovna známý plyšový medvídek – a za nic na světě se jí nehodlá vzdát. Obvykle ji nosí všude s sebou, spí s ní v postýlce, vozí ji s sebou na výlety i na nákup nebo na návštěvu kamaráda. A jak obvyklé je vlastně mít takovou oblíbenou věc?
Mazlíčci pod lupou
Systematický výzkum, který by se zabýval právě touhle otázkou, zatím kupodivu chyběl. Andrea Holler a Maya Götz se rozhodly udělat ve věci jasno a popsaly na základě svého výzkumu nejrůznější funkce, které dětští oblíbenci v životě svých malých majitelů sehrávají, když jim pomáhají zvládnout každodenní problémy a podporují jejich seberozvoj. Posbíraly informace z mnoha zdrojů: vyzpovídaly přes sedm set matek dětí mezi jedním a šesti lety, vyhodnotily deníkové záznamy dalších 32 rodičů a nevynechaly ani děti, které jim vyprávěly o přednostech a jedinečných vlastnostech svých medvídků, králíčků a panenek. Padesát malých dětí s nimi mluvilo o tom, co je na jejich oblíbencích tak zvláštního, co se jim na nich tak líbí a kdy je potřebují.
Celé znění článku najdete na https://www.rodina.cz/clanek9326.htm
