Aspergerův syndrom: Tak trochu jiné děti
"Toho, že Lukáš není stejný jako ostatní děti, jsme si všimli v podstatě hned, jak nastoupil do školky. Velmi dlouho nemluvil a ještě ve třech letech používal maximálně dvouslovné věty. Ve školce se ale rozmluvil docela rychle, takže se to nijak dál neřešilo. Měl však velmi zvláštní vztah k jiným dětem. Prakticky vůbec s nimi nekomunikoval, nehrál si a jen je pozoroval. Pokud už se zapojil do hry, skončilo to agresivním výbuchem, protože jakýkoli malý konflikt nedokázal vyřešit jinak než násilím," popisuje matka desetiletého syna, Iveta Koubková.
"Ty pravé problémy ale nastaly v okamžiku, kdy Lukáš nastoupil do školy. Nebyl schopný se soustředit, dotáhnout zadaný úkol do konce a neustále něco zapomínal. Velmi těžce snášel jakékoli změny, takže když jim třídní učitelka odešla na mateřskou, odmítal chodit do školy. Děti ve třídě velmi záhy vycítily, že je Lukáš mimoň a nenašel si tam ani jednoho kamaráda. A co hůř; učitelky byly přesvědčené, že je to jen nevychovaný spratek, který jim dělá samé naschvály a vůbec se nesnaží," říká.
"Problémy ve škole nás nakonec donutily jít s ním nejdřív do pedagogické poradny, kde nás odeslali na psychiatrii a psychologii. Teprve tady dokázali Lukášovy problémy pojmenovat a zjistili, že trpí Aspergerovým syndromem. Dostal léky, chodíme na terapii, ale hlavně jsme změnili školu a dostal osobního asistenta. Rapidně se zlepšil jeho prospěch a konečně mám pocit, že pro něj škola není trestem. Pro něj i pro celou rodinu je to nepopsatelná úleva. Jen si vyčítám, že jsem s ním nešla k odborníkovi už mnohem dřív a zbytečně jsem ho vystavovala školní šikaně." Chlapci jsou postiženi častěji
Takzvaný Aspergerův syndrom se řadí do poruch autistického spektra a je opředen řadou fám a tajemství. Pokud jste i vy podlehli filmu Rain Man, možná máte pocit, že autisté jsou lidé, kteří nedokáží v běžném životě absolutně fungovat, ale zato oplývají geniálními schopnostmi a znalostmi. To je ale jen jedna z variant, jak může autista na své okolí působit a rozhodně nejde o nejtypičtější charakteristiku:
"Symptomy autistických poruch jsou velmi široké a rozmanité. Liší se nejenom svým charakterem, ale i intenzitou a závažností. Takže zatímco někteří lidé s lehkou formou poruchy tohoto spektra se dokážou na své okolí adaptovat a fungovat v něm, jiní toho vůbec nejsou schopni. Speciálně u autistických poruch je jakékoli zevšeobecňování nesmyslné," říká psycholožka Marcela Vojířová.
Ačkoli nikdo netuší, proč tomu tak je, chlapci jsou "Aspergerem" postiženi třikrát až čtyřikrát častěji než dívky. Podle statistik sice jeho výskyt stále stoupá (trpí jím 36 až 71 dětí z každých 10 000), ale odborníci se domnívají, že je to způsobeno větší informovaností lékařů, kteří tuto složitou poruchu dokáží rozpoznat ve více případech.
Ještě před několika lety bylo totiž diagnostikování Aspergerova syndromu (AS) spíše výjimečné, protože ani odborníci o něm neměli dostatek informací. V současné době je AS u většiny dětí diagnostikován po třetím roce, přičemž naprostá většina případů je odhalena mezi pátým a devátým rokem. Jeho příčina je bohužel neznámá, ale zdá se, že značnou roli zde hraje dědičnost. Dávají přednost dospělým před dětmi
Aspergerův syndrom získal své jméno po vídeňském pediatrovi, Hansu Aspergerovi, který jej poprvé v roce 1944 popsal. Všiml si totiž u některých svých malých pacientů zvláštního chování. Ačkoli šlo o děti s normální úrovní inteligence, které bez problémů zvládaly jazyk, v kolektivu nebyly schopné fungovat. Jejich úroveň socializace byla velmi slabá a stejně tak nedokázaly uspokojivě komunikovat s ostatními.
A právě mizivé sociální schopnosti jsou pro děti s AS typické: "Protože nedokážou rozluštit neverbální projevy ostatních a nedokážou se orientovat v komunikaci, často reagují agresivitou, nebo naopak uzavřením se do sebe," říká psycholožka. "Z toho také často plyne naprosté neporozumění okolí, které tyto děti považuje za nevychované a nezvladatelné. Jenže z jejich strany jde většinou pouze o jakýsi druh obrany." Je to podobné, jako kdybyste člověku s chřipkou vyčítali, že kýchá.
"Lukáš po dětské společnosti nijak zvlášť netoužil a když už se do nějaké aktivity zapojil, skončilo to vždy řevem," popisuje Iveta Koubková. "Dlouho například nemohl pochopit, že když chce nějakou hračku, musí o ní poprosit. Rovnou si bral, co chtěl. Navíc děti velice rychle poznaly, že je s ním něco jinak a začaly ho záměrně provokovat, což jeho nechuť k dětské společnosti ještě zvýšilo." Děti postižené "Aspergerem" skutečně často tíhnou spíš ke společnosti dospělých než svých vrstevníků.
Celé znění článku naleznete na: http://ona.idnes.cz/aspergeruv-syndrom-044-/zdravi.aspx?c=A120709_095115_zdravi_pet
