Aktivní účast rodičů při aplikaci Vojtovy metody u dětí

Datum publikace: 11. 07. 2012
Periodikum:
MF Sestra
Pokud vývoj dítěte neprobíhá tak, jak má, mívají rodiče velkou starost a hledají pomoc u odborníků. Často je zneklidňují různé názory na terapii prostřednictvím Vojtovy metody (VM), která jim byla doporučena.

V případě, že lékař a terapeut doporučí tuto metodu, měli by se rodiče naučit nejen správně provádět jednotlivé cviky, ale také správně zacházet s dítětem během terapie i po ní.

Jejich role je nezastupitelná, má-li se dosáhnout cíle léčby. Volba cvičení by měla být ze strany rodiny vždy dobrovolná, neboť celkový úspěch terapie závisí na vzájemné spolupráci a pozitivním postoji rodičů – jen tak lze zaručit pravidelnou a správnou aplikaci terapeutických postupů. Rodiče si musí uvědomit, že oni sami budou provádět cviky doma s dítětem několikrát denně, že terapeut je pouze jejich učitel, rádce a partner. Souhra všech zúčastněných je velmi důležitá.

Spolupráce rodičů závisí samozřejmě na postoji k výchově, na možnostech osobního nasazení, na okolí, na podrobných informacích o rozsahu hybné poruchy i o jejích možných vlivech na další vývoj dítěte. O cíl terapie musí usilovat všichni společně, terapeut, otec, matka i dítě. Je třeba si uvědomit a akceptovat realitu, nemít přílišné, nebo naopak nedostatečné požadavky. Chování rodičů často ovlivňuje opožděný vývoj dítěte, neboť chronická nemoc pro ně znamená velkou psychickou zátěž. Mohou pociťovat bezmoc nad stavem dítěte a nejistotu z budoucnosti. Může také dojít k problematickým vztahům mezi dalšími členy rodiny a okolím, čímž jsou ohroženy základní funkce rodiny. Přitom pouze rodič zná svoje dítě nejlépe a je pro něj nejbližším člověkem, který mu může pomoci.

Role matky: Při cvičení bývá přítomna většinou matka, ale je zapotřebí pomoci i ostatních členů rodiny. Před zahájením se matka seznámí s programem, který terapeut určí. Je nutno naučit se správně rozeznávat žádanou pohybovou reakci, ale především provádět terapii pečlivě a přesně. Při aplikaci metody musí někdy překonat smutek a bolest, jen tak dítěti pomůže. Bylo by nesprávné terapii přerušovat jen proto, že se zpočátku zdá neúnosná a neefektivní. Když se matce podaří akceptovat terapii jako pozitivní pomoc, brzy nalezne cestu, jak ji provádět co nejefektivněji.

Při vyšetření musí být dítě správně motivováno, aby jej v ideálním případě chápalo jako hru. Terapeut pozoruje nejen způsob, jakým matka nese dítě v náručí, ale i polohu, v níž je neseno, jeho pohyby, vztah dítěte k rodičům a následně pak i k vyšetřujícímu. Na začátku prvního vyšetření dojde k rozhovoru terapeuta s rodiči o anamnéze a rozsahu onemocnění, je zjištěn a pojmenován hlavní zdravotní problém. Následuje vysvětlení průběhu léčby, které podá vyšetřující lékař neurolog, případně terapeut, jemuž je po neurologickém vyšetření dítě svěřeno do odborné rehabilitační péče. Osoba terapeuta je pro průběh vyšetření i celého cvičení klíčová, neboť je to právě on, kdo by měl vzbudit u rodičů respekt a důvěru, aby se na něj, kdykoli to bude zapotřebí, obrátili. Po rozhovoru rodič dítě svlékne a již během této činnosti lze sledovat pohybovou aktivitu dítěte. Poté je dítě uvedeno do polohy na břiše, na zádech a na bocích, přičemž je věnována pozornost jeho spontánním reakcím. K dispozici jsou vhodné hračky, které stimulují jeho pozornost. Terapeut postupně diagnostikuje hlavní nedostatky a na základě toho volí cvičební postup. Velmi důležitým krokem je názorná demonstrace cviku rodičům a následná kontrola, zda je cvik prováděn efektivně a bezchybně. Terapeut manipuluje s dítětem pomalu, nejdříve jej uvede do polohy, ve které se uklidní, a pak převede trup a končetiny do výchozí polohy reflexního plazení nebo reflexního otáčení.

Polohu volí tak, aby došlo k protažení svalových skupin a tím bylo tělo dítěte uvedeno do aktivní a součastně labilní dynamické polohy, a on tak mohl prostřednictvím tlaků a odporů aktivovat reflexní program. Jakmile terapeut dojde k názoru, že cvik rodič pochopil a umí ho sám aplikovat, navrhne termín příštího vyšetření – ten bývá většinou nezávislý na závažnosti anamnézy. U miminek se odstup pohybuje mezi deseti až čtrnácti dny, později se mohou intervaly prodloužit na jeden měsíc, vše záleží na výsledcích a průběhu cvičení. Kromě toho zpravidla v každé vývojové fázi probíhá neurologické vyšetření dítěte odborným lékařem.

Celé znění zprávy již bohužel není dostupné.

> další zprávy z médií