Adopce po Česku aneb jak jsem byla naivní...
Po tomto obrovském šoku, který trval snad rok, kdy jsme s tím doma každý bojovali po svém a měli nejrůznější nápady, jak změnit náš život a zmírnit naši bolest, absolvovali spoustu sezení u psychiatrů, psychologů a řešili moje nápady typu umělého oplodnění apod. Po kterém jsem ale toužila jen já a naše mladší dcera, neboť manžel prohlašoval, že snad v 46 letech už je pozdě a že se na miminko necítí... Já jsem přesto absolvovala různá vyšetření a nakonec, na radu mé gynekoložky, jsem to taky vzdala a srovnala se s tím.
Ovšem teď, po dvou letech, mě napadla, pro mě zcela převratná myšlenka, že si můžeme adoptovat dítě. Že chceme už větší dítě, chlapečka, aby nás to nelákalo dělat si z něj náhradu za naši dceru. Prostě ještě se necítím tak stará, vnoučata jsou v nedohlednu a tak mě napadlo, že bych mohla nějaké dítě udělat šťastným a ono třeba i nás, dát mu zázemí a ukázat mu normální život.
Celé znění článku najdete na http://romanahornakova.blog.idnes.cz/c/270081/Adopce-po-Cesku-aneb-jak-jsem-byla-naivni.html
