Zrušme známky a dejme dětem prostor pro kritické přemýšlení, říká psycholožka

Od dob Marie Terezie v českých školách přetrvává důraz na mechanické memorování. Proč se to nedaří změnit?

Naše školství pořád žije s mottem "takhle se to přece dělalo vždycky". Oproti minulosti ve školách sice používáme moderní technologie, ale přístup k práci se žáky se v mnohém nezměnil. Pořád máme pocit, že se hlavně musí všechno probrat. Máme strašnou spoustu předmětů a v každém se děti musí naučit nazpaměť ohromné množství informací. Na začátku století sice proběhla kurikulární reforma, jejíž vizí bylo více propojit předměty, ale do praxe se to takřka vůbec neuvedlo.

Co konkrétně by se mělo vylepšit?

Hlavně bychom měli zaměřit více pozornosti na vzdělávání budoucích učitelů. Třeba na začátku reformy školství ve Finsku nebyla změna práce se žáky, ale s učiteli. Kompletně se tam změnilo kurikulum pedagogických fakult a postupně se na to začaly nabalovat i změny ve školách. Na obory učitelství chodí lidé většinou proto, že je daný vyučovací předmět bavil a šel jim. Často proto nevnímají potřebu způsob výuky měnit. Když jsem učila učitele, měla jsem vždy radost, když jsem potkala studenty, které ty předměty nebavily. Ti totiž mají potenciál přemýšlet o tom, jak to dělat jinak.

V Česku škola často nebaví žáky ani učitele. Co s tím?

Stavíme žáky do role pasivních příjemců informací. Pokud bychom z učení udělali interakci, určitě by to zajímalo víc obě strany. Důležité je, aby učitel nepřicházel do třídy s tím, že on je ten, který ví, a děti ty, které se mají něco dozvědět. Mám ráda přístupy stavící na tom, že se společně něco dozvídáme. Není vůbec špatně, pokud učitel řekne: tohle nevím, tak to spolu zjistíme. Informace si dnes děti mohou najít na Googlu. Ale žádný vyhledávač je nenaučí, jak je kombinovat, kriticky vyhodnocovat a jak o nich přemýšlet. To je úkol učitele.

Podle mezinárodních srovnání se znalosti českých žáků zhoršují, hlavně na druhém stupni. Čím si to vysvětlujete?

Druhý stupeň základních škol je pro mě velká bolest. Při přechodu na něj se výrazně zvyšuje tlak na mechanické memorování. Pracuji s dětmi s výukovými problémy a u těch si s rodiči obvykle říkáme, že druhý stupeň musí jen přežít. Je tam velké množství předmětů. Přitom v tomto věku by už děti stály o to se profilovat. Pomohlo by, pokud by se mohly aspoň částečně specializovat a volit si předměty. A netrvat na tom, že všichni musí vědět všechno a naučit se to ve stejném věku.

Mělo by slovní hodnocení nahradit známkování?

Jsem velkým nepřítelem známkování, které mi přijde jako absurdní systém. Pokud se dítěti za každou chybu v diktátu sníží známka o stupeň dolů, nemá šanci vidět žádné zlepšení. Je jedno, jestli udělá čtyři chyby, nebo 15. Známka nemá žádnou vypovídací hodnotu, protože každý učitel hodnotí jinak. Někdo dá za stejný výkon dvojku, někdo čtyřku. Se známkováním se člověk nikde jinde než ve škole nesetká. Navíc u známek chybí smysluplná práce s chybou. Je potřeba hledat příčiny, proč k ní došlo, aby se jí dalo příště předejít. Ve školách se chyba bere jako průšvih, přitom jde o přirozenou součást života. Nepoužívala bych ale ani spojení slovní hodnocení, protože je to jen jiný způsob klasifikace. Spíše bych to nazvala společným reflektováním práce. Je důležité sledovat posun, stanovit si cíle a hledat způsoby, jak je naplňovat. To mnohem více odpovídá tomu, co zažíváme v dospělém životě.

Zdroj: https://archiv.ihned.cz/c1-66674190-zrusme-znamky-a-dejme-detem-prostor-pro-premysleni