Znakový jazyk – jazyk jako každý jiný

Objeví se všude, kde se vytvoří komunita neslyšících. Existuje tedy mnoho znakových jazyků, které – ač nesou některé obdobné prvky – se díky geografickým a společensko-kulturním bariérám od sebe navzájem odlišují podobně jako ostatní přirozené jazyky.

Oblíbená představa, že znakový jazyk českých neslyšících je jakousi transformací češtiny, je naprosto mylná: „Český znakový jazyk je plnohodnotný přirozený jazyk, který nemá s češtinou nic společného (není z ní nijak odvozený), má vlastní gramatiku, které nic nechybí a která zaručuje, že ukázaná věta bude jednoznačně pochopena. Má i vlastní neverbální, nebo spíše "neznakovou" složku, která se obvykle vyjadřuje mimikou, nedá se při něm současně vyslovovat česká věta. Znakový jazyk má stejně jako všechny mluvené jazyky svou historii a jako všechny mluvené jazyky se vyvíjí.“ (Ruce.cz)

Naproti tomu znaková řeč přímo vychází z přirozeného jazyka, ke kterému tvoří specifický doplněk – na rozdíl od znakového jazyka jde o umělý jazykový systém vytvořený pro potřeby mluvčích určitého jazyka. Česká znaková řeč využívá gramatiku češtiny, slova jsou současně znakována a (bezhlesně) artikulována. Pro mnohé neslyšící je ale díky neznalosti gramatiky mluveného jazyka nesrozumitelná.

Zjednodušeně by se dalo říci, že zatímco znaková řeč mluvený jazyk pomocí gestikulace překládá, znakový jazyk přímo mluví.

Něco málo historie

„Nejstarší zmínka o sluchovém postižení pochází z r. 400 před naším letopočtem, když Aristoteles prohlásil, že osoba hluchá je nevzdělavatelná.“ Jak vidíme, i věhlasný a v odborné literatuře (zejména humanitních směrů) stále citovaný guru se může mýlit.

První zmínka o prstové abecedě se objevila v záznamech anglosaského mnicha Bedy Venerabilima, který žil v letech  672-735 našeho letopočtu.

Celé znění článku najdete na https://web.archive.org/web/20201203124934/http://ruce.cz/clanky/95-historie-ceskeho-znakoveho-jazyka