Vyrůstala s depresí. Teď její organizace radí mladým, kde hledat pomoc

Když je vám třináct a máte chuť neexistovat, hodně lidí to bude přisuzovat pubertě. Jenže já k tomu nemohla spát, v hlavě jsem měla temno, bolelo mě na spáncích a pořád se mi chtělo brečet. Něco nebylo v pořádku a já věřila, že mě někdo vyslechne a pomůže mi. Chyba. S neléčenou depresí jsem zůstala sama asi rok. Po změně školního psychologa, který poznal problém, jsem se nakonec dostala na dětskou psychiatrii.

Depresivně úzkostná porucha, zněl verdikt. Najednou se mi trochu ulevilo. Konečně mi někdo řekl, že to, co cítím, není úplně nenormální. A že nejsem jediná na světě – teď už vím, že se 50 procent chronických duševních onemocnění poprvé projeví do čtrnácti let. Druhý velký propad přišel v osmnácti. Myšlenky na sebevraždu, absolutní beznaděj. V životě holky, která měla zdánlivě úplně všechno: skvělou školu i výsledky, našlápnuto směrem k prestižním britským univerzitám. Nikdo mě nešikanoval, nikdo mi neumřel – a přece jsem měla depresi. Takovou, že si zasloužila dvouměsíční hospitalizaci v psychiatrické nemocnici. Vycházela jsem jako poměrně poučený a stabilizovaný pacient s kufrem léků, přesvědčená, že má cenu žít a bojovat.

S vyhlídkou prvního semestru na univerzitě v Nottinghamu a studium neurověd. Jenže moje okolí poučené nebylo. Ne všichni chápali, že nebudu vypadat jako Jack Nicholson v Přeletu nad kukaččím hnízdem, že budu brát dlouhodobě léky, a proto třeba nebudu pít alkohol. V prváku na univerzitě se to jen těžko vysvětluje. Jenže pak se to najednou obrátilo. Začali za mnou chodit mladší studenti s otázkou, kam mají jít a na koho se obrátit. Najednou se kolem mě s podobnými příběhy roztrhl pytel. Po konci studia jsme se s kamarádkou Terezou Miketa, která trpí panickými ataky, shodly, že máme stejný sen – založit v Česku smysluplnou iniciativu, která boří mýty a šíří fakta o duševním zdraví.

Každý čtvrtý člověk na světě si totiž během života nějakým duševním onemocněním projde a v Česku je tohle téma zatím dost tabu. Psychohygiena a případně včasná intervence přitom může hodně pomoci. Tak jako si čistíme zuby, měli bychom se starat i o svou mysl. Začínaly jsme bez koruny, jen s malým nadšeným týmem studentek psychologie a mladých žen se zkušeností s duševním onemocněním. A ono to fungovalo. Snad proto, že jsme se nebály sdílení osobních příběhů, nejlépe podpořených pár slovy odborníka a kontakty na místa, kde vyhledat pomoc.

Celý článek najdete zde: https://www.forbes.cz/vyrustala-s-depresi-ted-jeji-organizace-radi-mladym-kde-hledat-pomoc/