Střídavá péče jako postulát, ze kterého není úniku?

Dosavadní argumenty využívané obecnými soudy v neprospěch střídavé péče jako např. špatná komunikace rodičů, nízký věk nezletilého a další, byly Ústavním soudem vyvráceny s tím, že bez detailního odůvodnění proč daná překážka v posuzované věci neumožňuje svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů (tedy bez vysvětlení v čem spočívá negativní dopad na nezletilého), nelze těmito argumenty samo o sobě střídavou péči vyloučit. Znamená to tedy, že vyjma zcela výjimečných situací bude muset být dítě vždy svěřeno do střídavé péče obou rodičů?

V prvé řadě je třeba uvést, že východiskem předmětného rozhodnutí je již starší nález Ústavní soudu ze dne 26.5.2014, sp.zn. I. ÚS 2482/13, ve kterém Ústavní soud dospěl na základě aplikace ust. § 907 odst. 2 občanského zákoníku a rozboru mezinárodních smluv k závěru, že „nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou.“ 

Celý článek najdete zde: https://www.epravo.cz/top/clanky/stridava-pece-jako-postulat-ze-ktereho-neni-uniku-114836.html