Sourozenecké konstelace. Jací jsou jedináčci, mladší sourozenci? A co nejstarší?

K rodině patří kromě rodičů také sourozenci a s každým dalším narozeným dítětem se rodinné soužití nevyhnutelně mění. A děti na to musejí nějak reagovat. Postavením sourozenců mezi sebou se intenzivně zabýval žák Sigmunda Freuda a zakladatel tzv. individuální psychologie Alfred Adler již ve 30. letech minulého století. Adler pozoroval jisté podobnosti mezi prvorozenými dětmi a na tomto poznatku vybudoval ucelenou teorii. Podívejme se, jaké charakterové vlastnosti jednotlivým typům sourozenců přisuzuje.

Prvorozené dítě (princ)

Podle Adlera má nejstarší dítě převahu zajištěnou už svým věkem. Nejstarší dítě bývá spíše konzervativní a je jakýmsi strážcem pořádku, snaží se udržet si to, co dostalo, a o co se ho mladší sourozenec snaží připravit. Lépe a rychleji se identifikuje s rodiči a s jejich normami. Rád o nich poučuje mladší sourozence. Brzy se naučí samostatnosti, je ambiciózní a náročné nejen na sebe, ale i na své okolí. Nejstarší dítě bývá vůdčím typem, neboť nemělo od koho co odkoukat a muselo se spolehnout jen samo na sebe. Někdy to ovšem s dominancí přehání, má sklon poroučet a velet a může být až agresivní či prchlivé. Dokáže s lidmi manipulovat, rád moralizuje a mírně vydírá. To vše se naučilo v interakci s mladšími sourozenci. Jako dítě si bohužel nemůže svého výsadního postavení, pozornosti a péče nadšených rodičů užít dosyta, protože do rodiny vstoupil nezvaný rival, mladší sourozence. Starší dítě tak bývá často labilní. Frustrace se může přenášet do různých aspektů života. Ve vztazích i v zaměstnání si přejí mít nejdůležitější slovo. Pokud to tak není, dochází ke konfliktům.

Druhé dítě (rytíř)

Nejstarší sourozenec si neuvědomuje, v jak těžkém postavení se jeho mladší rival ocitl. Neustále na něj žárlí, bojuje s ním a dělá mu naschvály, čímž determinuje jeho osud. Normy rodiny přijímá i druhé dítě, ale nedostává se mu za to takového ocenění jako prvnímu. Námaha je příliš velká a rival nedostižný, a tak se nabízejí alternativní řešení – např. časté riskování a snaha na sebe upozornit za každou cenu, útěk do světa fantasie nebo uzavřenost. Druhé dítě je rozený diplomat, člověk zvyklý hledat kompromisy, diskutovat a čekat. Někdy si nechá všechno líbit a je snazší jím manipulovat. Pokud se do rodiny narodí třetí dítě, stává se z prostředního tzv. sendvičové dítě, rytíř bojující s dvouhlavou saní, obklíčen z obou stran.

Třetí dítě (dvorní šašek)

Třetí dítě má pozornosti a péče habaděj, mnohdy se o něj musí starat i starší sourozenci. I v dospělosti je proto takový člověk více bezstarostný, uvolněný a veselý. Snadno se nadchne pro nové věci a mezilidské kontakty mu nedělají problém. Má sice nemilou zkušenost, že mu nelze nic svěřit, protože je „ještě moc malý“, ale ta ho může do budoucna povzbuzovat k ještě větším výkonům. Bude se při tom opírat o svou kreativitu a ochotu riskovat. Přesto málokdy skutečně dospěje, protože uvíznout v roli benjamínka je tak snadné.

A co jedináček?

Jedináček se v mnoha charakteristikách podobá prvorozenému, jen s tím rozdílem, že v jeho životě se dlouhou dobu žádný rival neobjeví a trůn zůstane jen jeho. Ještě na začátku 20. století tvrdil psycholog G. S. Hall, že být jedináčkem je samo o sobě diagnóza. Dnes se naopak čím dál tím více boří mýtus o tom, že jedináčci jsou sobečtí. Protože nezažili konkurenci, můžou si naopak dovolit nezištnost a velkorysost. Často pozorujeme daleko větší sobectví mezi sourozenci, zejména u mladších dětí. Kdo si pro sebe nic neurve, ten nic nemá… Takže rozhodně neplatí, že mít sourozence děti naučí nesobeckému chování. Leckdy právě naopak.

Celý článek najdete na: http://motherclub.cz/sourozenecke-konstelace-jaci-jsou-jedinacci-mladsi-sourozenci-a-co-nejstarsi/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

> další zprávy z médií