Socioložka: O osudu dětí se rozhoduje už v šesti letech, ne až na gymnáziu

Jak se pozná segregovaná škola?

Pokud máte městskou část, kde žije odhadem deset patnáct procent nějaké etnické či jiné menšiny a podobné procento jí je v každé škole ve čtvrti, pak o segregaci nehovoříme. Ta nastává, když dochází k podstatným, viditelným rozdílům. Třeba když je v lokalitě s patnácti procenty nějakého etnika škola, kam chodí osmdesát procent těchto dětí.

V čem je to vlastně špatné?

Špatné je to tehdy, pokud se k tomu navíc váže ještě nějaké prostředí, v němž se mohou reprodukovat určité typy výhod či nevýhod. Pokud se někde systematicky vyděluje nějaká skupina, zpravidla se to děje proto, že za tím jsou ještě jiné důvody, případně může být etnicita provázána s jinými sociálními charakteristikami.

To znamená, že pokud mám školu s osmdesáti procenty romských žáků, samo o sobě to nemusí být problém. Ale až když je škola ve vyloučené lokalitě, ty rodiny jsou chudé nebo naopak většina je bohatých. Je to tak?

Stoprocentní romská škola by byla problém, pokud víme, že zároveň existují stoprocentně neromské školy. Tam bychom měli zpozornět a začít pátrat, proč to tak je. Ale pokud máme v populaci zhruba čtyři procenta Romů (jako v Brně) a školy, kde jich je až sto procent, pak je to segregace.

O segregovaných školách mluvíme v případě, že je tam víc než třicet procent dětí z jedné skupiny?

Tohle číslo se používá většinou v kontextu České republiky. Ale pokud v nějaké lokalitě žije třetina Romů, tak škola, kde je stejné procento romských dětí, není vlastně segregovaná. Je tam potřeba zkoumat další souvislosti.

V Brně jsou podle vašeho výzkumu segregované tři základní školy, v městských částech Brno-střed a sever. Myslela jsem, že je to problém jen v pohraničí. Jak je možné, že jsou v takhle bohatém městě vyloučené školy?

Jde o dlouhodobý proces. Ve většině velkých měst kvůli nastavení školského systému dochází k marketizaci vzdělání. To znamená, že existuje něco jako vzdělávací trh s nálepkami horší a lepší školy. Ty mezi sebou soutěží, která přiláká víc žáků, a jde jim hlavně o bezproblémové žáky.

Pokud systém něco takového umožňuje, nemůžeme se divit, že rodiče to maximálně využívají. Z jejich pohledu je to racionální a logické. Každý chce pro svoje dítě to nejlepší. Takže tu máme kombinaci systémového nastavení a rodičovských strategií, které vytváří tržní prostředí mezi školami.

Důsledkem marketizace, tedy možnosti výběru školy, je třeba i to, že můžou pár ulic od sebe být třeba jazyková základní škola a segregovaná, kde se toho žáci nenaučí tolik čistě proto, že učitelé musí řešit spíš výchovné problémy?

Teprve teď se začíná nahlas pojmenovávat, že vyčleňování dětí nezačíná až na osmiletých nebo šestiletých gymnáziích, ale už v prvních třídách základních škol. Samotný výběr školy totiž ovlivňuje budoucí školní dráhu žáka. Takže o osudu dětí se vlastně rozhodne v jejich šesti letech. V moderní demokratické zemi bych předpokládala společensky zodpovědný vzdělávací systém, protože to, co teď máme, není prospěšné.

Celý rozhovor najdete zde: https://denikn.cz/282702/o-osudu-deti-se-rozhoduje-uz-v-sesti-letech-ne-az-na-gymnaziu-rika-sociolozka-ktera-zkoumala-segregovane-skoly-v-brne/