Snaha o příliš dokonalé rodičovství napáchá škody na vás i na dětech, říká terapeut
O výchově toho v jednadvacátém století víme už docela dost a je to dobře. Psychologie se z akademické půdy dostala mezi lidi, hodně se díky ní učíme o tom, co probíhá v myslích našich malých dětí. Jenže se také o dost více děsíme toho, co všechno můžeme jako tátové a mámy pokazit, tvrdí Honza Vojtko. Z rodičovství se stal velice komplikovaný úkol – když to nezvládneme, vyrostou z našich dětí zraněné trosky. „Většina psychologů, terapeutů, učitelů nám říká: když v orální fázi zapomenete na tohle, v anální na támhleto, trošku oidipáček a spousta dalších věcí, vyroste vám paskvil,“ říká s nadsázkou Vojtko.
Situaci nepomáhají ani sociální sítě, díky kterým se neustále porovnáváme s dalšími rodiči, kteří všechno dělají lépe. „Dokonalost je pro mě jako pro terapeuta neuvěřitelně nebezpečná, protože to vytváří jednu z nejčastějších příčin terapie. Sebeobviňuju se: co já jsem to za matku, co já jsem to za otce. Jakého člověka vůbec vychovávám. Nést vinu je přímá zkratka k patologickým věcem, nedej bože k úzkostem, depresím a podobně,“ říká Vojtko.
Jak se dá poznat, že zrovna já chci být příliš dokonalý? Prozradit mě může nečekaná reakce – výbuch vzteku, který přijde zničehonic. Papiňák, ve kterém se natlakovaly potlačované frustrace. A také: „Lidi, kteří mají tendenci k dokonalosti, myslí černobíle. Jakmile udělám nějakou chybu, jsem špatná matka. Dítě dostane jedničku, tak jsem dokonalý rodič. První a velmi důležitý nástroj, jak se zbavit touhy po dokonalosti, je přitom vnímat kontext. Je to věc situační, nebo jde o dlouhodobý problém?“ říká terapeut.
Rozhovor si můžete poslechnout ZDE.
