Smutek puberťáka aneb Když na dítě zaútočí deprese

Není nic horšího než vidět vlastní dítě utápět se v hlubokém smutku. Když dům donedávna plný smíchu a křiku ztichne, člověku začne najednou chybět i jindy protivné pubertální hýkání a drzé poznámky. Kam se podělo to bezstarostné děcko, z něhož zbyl jen stín ploužící se po bytě jako tělo bez duše? Odkud se vzala černá tíha, která uhasila jiskry v jeho očích? Tohle přece už není jen "blbá nálada"...

Mami, já chci umřít

"Nedá se to vydržet. V hlavě se mi honí pořád dokola příšerné myšlenky, smrt, temnota, samá hrůza. Nejde to vypnout, ani v noci. Jen zavřu oči, ocitnu se v pekle. Začal jsem přemýšlet i o sebevraždě. Nechci umřít, ale už prostě nemůžu dál. Chci jenom, aby to skončilo."
Slyšet takové věci z úst vlastního syna je něco strašného. Posloucháte a vaše srdce pláče. Věděla jsem, že se něco děje, a věděla jsem i proč. Když člověku zemře rodič, bolí to, i kdyby vám bylo nakrásně už třeba šedesát.
Když jste ještě dítě, je to šok, i kdyby vám bylo už osmnáct a tvářili jste se jako dospělí. Vnímala jsem, jak se trápí, ale netušila jsem, jak moc...

"Ztráta někoho blízkého je jedním z typických spouštěčů depresí. Je normální být smutný, když zemře někdo, koho máme rádi. Smutek nám ukazuje, co je v životě důležité, a k životu patří, ačkoli jsou lidé, kteří i na ten běžný reagují nepřiměřeně. Když ale truchlení trvá déle než dva tři měsíce a zdá se, že se nelepší, ba naopak, znemožňuje člověku normálně žít, chodit do práce či do školy, když špatně spí, výrazně hubne, anebo dokonce začne vážně uvažovat o sebevraždě, je nutné vyhledat lékaře," radí psycholog Tomáš Morávek.

Celé znění článku čtěte v časopisu Vlasta: https://www.vlmedia.cz/casopisy/vlasta.html.

> další zprávy z médií