Školy pro handicapované děti u nás fungují už 150 let. Pokusy i zvláštní přístup?
Na začátku června 1929 se učitel Antonín Kessl vydal na čtrnáctidenní studijní cestu do Švýcarska. Ve škole dostal dovolenou a na cestu obdržel od tehdejšího ministerstva školství a národní osvěty dotaci ve výši dvou tisíc korun československých. Kromě neděle 10. června, kdy odpočíval v Lucernu a okolí, pilně pracoval. Během své cesty si prohlédl celkem třináct ústavů, kde se vzdělávaly handicapované děti.
V poznámkách, které si přivezl ze své studijní cesty, si všímá například toho, zda jsou školy částečně financovány z výrobků svých chovanců, jak je připravují pro budoucí povolání, jak často umožňují návštěvy rodičům nebo jak své chovance trestají. Poznatky z jeho cesty byly cenné pro rychle se rozvíjející systém pomocného školství v tehdejším Československu. To už v té době mělo za sebou poměrně dlouhou historii. Základy dnešního speciálního školství , o kterém se nedávno tak bouřlivě diskutovalo v souvislostí s inkluzí, však byly položeny mnohem dříve.
Takzvaným Hasnerovým školským zákonem z roku 1869. Tehdejší školský zákon nařídil, aby zemské sněmy v tehdejším Rakousku-Uhersku zakládaly (a také financovaly) školy pro tělesně a mentálně postižené děti a výchovné ústavy pro "mravně zpustlou mládež". Letos od vyhlášení tohoto v mnoha ohledech revolučního zákona uplyne 150 let.
Celý článek najdete zde:
Související články naportálu Šance dětem
