Segregace romských dětí ve školách je problém

Datum publikace: 21. 01. 2019

Periodikum:

romea.cz

Segregace romských dětí ve školách je stále přehlížený problém. Takto nastavené vzdělávání překáží integraci. Lidé rádi a často mluví o tom, že se Romové odmítají přizpůsobit většinové části společnosti, že se do ní nechtějí začlenit. Část Romů je v České republice integrovaná natolik, že je možná přestáváme vnímat jako Romy. Otázkou však je, zda se ti ostatní začlenit vůbec mohou. Pomíjím fakt, že si pod integrací každý představuje něco úplně jiného. Za obecným požadavkem integrace se často skrývá osobní požadavek, aby byli druzí stejní jako já.

Segregace není akademický problém

Mluvit o integraci není totéž jako ji naplnit. Dlouhodobě sleduji segregaci ve vzdělávání. Máme zde školy s převahou romských dětí a školy, kam chodí děti z většinové části společnosti. Nesnažíme se to změnit, segregované školství totiž ve skutečnosti mnohým vyhovuje. Výzvy k integraci Romů jsou však pokrytecké, pokud si současně přejeme, aby se vzdělávali ve svých školách a žili odděleně ve svých ghettech.

Segregace není vzdálený akademický problém, ale hmatatelné maření budoucnosti dětí, které se nikdy nesetkají se spolužáky z většinové části společnosti a ony zase s nimi. České školství od sebe odtrhává celé společenské skupiny. Jak se mají naučit spolu mluvit a vycházet?

Osud a ambice

O osudu romského dítěte se často rozhodne v jeho šesti letech. Pokud rodiče žijí v sociálně vyloučené lokalitě, nejspíš nastoupí do školy s dětmi s podobným osudem. Celé dětství tak prožije ve společnosti dětí ze stejných sociálních podmínek, a tedy se stejnou životní strategií, obzory i ambicemi. S velkou pravděpodobností tak dítě ani nenapadne, že by jednou mohlo být právníkem, učitelem nebo programátorem.

V systému segregovaného školství romské děti nepotkají spolužáky, kteří takové ambice mají. Nízká životní očekávání přitom nemají proto, že se narodily jiné, ale protože je mají jejich rodiče. Zkušenosti, ze kterých můžeme čerpat, ukazují, že stačí změna prostředí, aby si děti z vyloučených lokalit ve volném čase přestaly hrát na maminku a na tatínka a začaly si hrát na školu nebo na doktora. Takhle jednoduše svět funguje.

Pokud ale děti ze znevýhodněných sociálních skupin nebudou potkávat jiné děti, nenapadne je, co vše by mohly v životě dokázat, kým by mohly být a oč by mohly usilovat. Bez toho nebudou školu nikdy vnímat jako cestu k budoucímu úspěchu a štěstí. Stejně tak nebudou mít pocit, že společnost nabízí všem stejnou příležitost. Těžko budou tyto děti později usilovat o uznání ve společnosti, která je odmítla již na počátku jejich cesty.

Otázkou je, zda těmto dětem šanci dáme, nebo nedáme. Romské školy nevznikly proto, že se někdo rozhodl založit segregovanou školu. Těmi se školy v určitých oblastech prostě stanou a často s tím samy nemohou mnoho udělat. V rámci svých možností často dělají maximum, což někdy paradoxně vede k tomu, že jsou segregované ještě víc. Ostatní školy k nim totiž začnou aktivně posílat své problémové žáky, protože to s nimi přece tak hezky umí. Získá-li škola pověst segregované školy, stane se jí doopravdy a jen velmi těžko se z takové situace dostane.

Odpovědnost za tento stav a za jeho řešení leží na zřizovatelích škol, což jsou nejčastěji obce, a na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy.

Celý článek naleznete zde: https://romea.cz/cz/komentare/anna-sabatova-segregace-romskych-deti-ve-skolach-prekazi-integraci.