Rodiče nejsou schopni unést, že selhali, říká šéf dětského domova

„Rodinu ovšem nikdy nenahradíme. Ať jsou rodiče sebehorší, tak stejně je máma pořád máma,“ říká Kusý. Jím vedené zařízení pojmenované po dobrosrdečné dánské královně Dagmar, dceři Přemysla Otakara I.,  má kapacitu 25 dětí a označuje se jako dětský domov rodinného typu .

Co si pod tímto označením má člověk představit?
Domov je uzpůsoben rodinnému prostředí. V minulém století, možná i tisíciletí byly dětské domovy takové „velkochovy“. Byly to obrovské místnosti, kde si hrálo až čtyřicet dětí a vedle byla jedna nebo dvě obrovské ložnice. V současnosti máme tři rodinné skupiny, každou v jednom patře budovy. Je nařízeno zákonem, že jedna „rodinka“ může mít maximálně osm dětí. I to je však podle mě hodně. Vychovatelé se sice střídají, ale pořád je to jakoby jeden člověk v domácnosti s tolika dětmi. Den má jenom 24 hodin a čas na všechny si prostě nenajdete.

Jak vnímá život dítě v dětském domově?
Je to strašně individuální, záleží vždy, v kolika letech přijde, z jakého prostředí, jakou má naději vrátit se domů, kolik má sourozenců, jestli má oba rodiče. Je to neskutečně různorodé, ale zatím, co se týká adaptace, tak děti snesou poměrně dost a přizpůsobí se.

Můžou si je rodiče vzít zpátky?
Vždy si rodiče mohou vzít dítě zpátky. Děti jsou do dětského domova umístěny na základě soudního rozhodnutí. Pokud si rodiče dají svoje majetkové a rodinné poměry do pořádku a jsou schopni sehnat byt, práci a o děti se starat, tak můžou soud zažádat o zrušení ústavní výchovy. Případy, že děti odchází zpátky domů, se dějí. Mnohokrát sem ale přijdou děti ve třech letech a zůstanou až do dospělosti.

Máte i případy, kdy dítě už své rodiče nechce vidět?
Teď po dlouhé době mám jednoho chlapce, který nechce. Jeho matka si našla nového partnera a ve chvíli, kdy se jim narodilo dítě, se ten klučina dostal na vedlejší kolej. Někdy se to děje, ale nebývá to často. Většinou tu funguje taková opičí láska, něco jako stockholmský syndrom, princip je podobný. Ať jsou rodiče sebehorší a ať se o ně starali sebehůř, tak stejně je máma pořád máma. Přijde mi to až nepochopitelné, ale musím respektovat názor dětí. Rodiče se někdy domnívají, že je dětský domov takový hotel, kam si odloží děti a my se o ně postaráme. Oni si je pak na víkend vezmou, namažou jim pomyslný „med kolem pusy“ a ještě nás kritizují. Matka, která není schopná se postarat o dítě a doslova jej psychicky týrá, si ho vezme na víkend nebo na procházku a pak nám vyčte, že objevila u dítěte špínu za nehty. Rodiče nejsou schopni unést, že selhali.

Celý článek najdete zde: https://www.idnes.cz/brno/zpravy/daniel-kusy-detsky-domov-dagmar-brno-vychova-rodice-deti-dite.A190717_489634_brno-zpravy_krut