Psycholog: problém zanedbávání dětí jako společnost pořád opomíjíme
Když jsme se domlouvali, že se budeme bavit o zneužívání a zanedbávání dětí, říkal jste, že to téma je kriticky aktuální. Proč ta silná slova?
Ta se týkala především zanedbávání. Zanedbávání je totiž mimořádně zanedbané téma. Není vidět, nevěnujeme mu pozornost, přestože je to nejčastější forma nevhodného zacházení s dětmi. Sexuální zneužití, fyzické týrání je jistě závažné, ale je víc "vidět", víc se o něm mluví, budí pozornost. Ale zanedbávaného dítěte si nemusí nikdo vůbec všimnout. Je to plíživý dlouhodobý problém.
Co všechno je "zanedbávání"?
Na tom dosud neexistuje společenská shoda. Tedy kromě fyzického zanedbávání, jako je podvýživa, špína nebo zanedbání povinné školní docházky či povinných návštěv lékaře – to je definované a řeší se, protože je "vidět". Ale těch forem je mnohem víc, jsou často velmi subtilní, ale jejich dopad na jedince může být drtivý a může se projevit až v dospělosti. Je to široké spektrum emočního zanedbávání, mohou to být situace spojené s rozvodem rodičů nebo duševní nemocí některého z nich, ale taky dlouhodobě nepřiměřená výživa. I mírné, ale dlouhodobé zanedbávání mívá většinou horší následky než jednorázové zneužití, týrání nebo nějaké prožité jednorázové trauma – tedy pokud se řeší. Skrytě znevýhodňované dítě nemusí získat vůbec žádnou pozornost, nebo jen negativní. Trestající. Traumatizujeme traumatizované děti, protože špatně pochopíme jejich projevy.
Jaké projevy?
Takové děti třeba ve škole hodně zlobí, mohou být agresivní, vzdorovité, ale není to porucha, je to projev "zraněného" dítěte. Jediný možný terapeutický přístup je pozitivní přístup, jenže toho se takovému dítěti dostane jen zřídka. Spíš následují tresty nebo tvrdší režim.
Jakým zanedbáváním začneme?
Obrovský problém je výrazné emoční zanedbávání dítěte, emoční deprivace, která se může projevit až v dospělosti. Může to začít nevinně. Úzkostné dítě, které nemá dostatečnou emoční odezvu v rodině, jeho úzkosti jsou bagatelizovány. První maličká kapička. Pak přijde do školy, kde má přísnou učitelku. Spolužáci ho šikanují. Další kapičky… A v dospělosti se z toho můžou rozvinout úzkosti či deprese, člověk může mít vážné problémy s vlastními dospělými vztahy. V extrémním případě z takového dítěte může vyrůst i bezcitný psychopat.
Deprivant, jak je nazývá ve svých knihách profesor Koukolík?
Ano. Bylo o tom napsáno mnoho knih, ale obávám se, že společenská pozornost se tomu věnuje minimálně. Následků fyzického týrání si může všimnout lékař, když dítě bude chodit špinavé nebo bude ve škole až příliš často chybět, všimne si učitel. A řešit to bude sociálka. Jenže když je rodič emočně chladný nebo negativní, na dítěti nemusí příčinu poznat vůbec nikdo. Může být příliš uzavřené do sebe nebo se to naopak bude projevovat hraničním chováním. Padnou první tresty… a skončí to blbě.
Napadá vás nějaký případ z vaší praxe?
Spíš modelový příklad. Představte si takovou rodinu. Rodiče mají problémy sami se sebou, dítě je třeba nechtěné, neprojevují mu dost lásky a pozitivních emocí, i když jinak se o ně více méně starají, nechodí ušmudlané, dávají mu jíst, do školy chodí. Ale zlobí. Hodně zlobí. Je agresivní vůči jiným dětem. Řeší se to sankčně. Poznámky, zhoršené známky z chování. Nedochází k žádném zlepšení. Dítě může skončit v diagnostickém ústavu. Ale nebude chápat, co tam dělá. Dál zlobí. Vzpírá se. Není to pro ně srozumitelné. Nikdo s ním nepracuje, nikdo nepátrá po příčině jeho chování. Trauma se řeší další traumatizací. Jeho odpor je zase interpretován jako porucha chování. Zatlačí se na něj ještě víc. Víc represe. A to je celé špatně. Jedinou léčbou na trauma nebo deprivaci je pozitivní vztah a dosycení emocí.
Dá se to vůbec zpětně dosytit, i kdyby byla vůle?
V dospívání a v dospělosti už ne, pomoct může jen odborná péče. Jenže tyhle děti péči, jakou by zasluhovaly, dostanou jen výjimečně. Znají spíš tlak a represi. Nejdřív v rodině samotné, pak v institucích. Mozek dítěte si svět začne interpretovat jako velmi nebezpečné místo, ve kterém musí být silné a bránit se, aby vůbec přežilo. Ta představa se v mozku upevňuje dál a dál. Dítě zná jediný recept, jak se bránit – být nebezpečnější a agresivnější, než jsou ostatní. Přehlížením traumatu, zanedbáváním pozitivních emocí vůči nim z nich děláme "netvory". A jsme zase u psychopatů.
Ale to je spíš zase extrémní příklad, ne?
Jistě. Ale není ojedinělý. Chcete další? Dítě se narodí drogově závislé matce, má tedy už problematický start. Bezprostředně po narození se dostává do kojeneckého ústavu, rané týdny a měsíce v ústavní péči vytvářejí velmi negativní prognózu. Po dvou letech se dostane do dětského domova. Do té doby neprožije žádný silný vztah. S nikým. Projevuje se poruchami chování, které se řeší jen tresty. Projde několika dětskými domovy a několika diagnostickými ústavy. Je považovaný za nejproblémovějšího kluka. S každou další represí a sankcí se jeho problémovost prohlubuje. Mezi 15. a 16. rokem si ho vezme babička, chce tomu chlapci dát šanci. On babičku z nějakého úplně absurdního důvodu zavraždí. Dostává se opět do diagnostického ústavu. Když v devatenácti vyleze ven, je záhy dvakrát odsouzen za ublížení na zdraví, prožije dalších několik let ve vězení. Vyjde ven, ale nikdo ho nikdy neučil, jak v tom "nebezpečném světě" žít. Skončí odsouzený na doživotí za brutální vraždu. Na začátku bylo traumatizované dítě, které za nic nemohlo. Potřebovalo jen víc lásky a pozitivních emocí, jenže jeho pořád někdo trestal.
Související články na portálu Šance Dětem
