PRÁVO: O čem smí dítě samo rozhodnout

Toto zvažování se někde děje lehce a bezproblémově (zejména tam, kde je rodičům vytýčená cesta jasná a dítko je z rodu těch, které se – alespoň v tomto věku – bez problémů a nesouhlasu podřizují („Moje dcera bude lékařkou, když už jsem se já sama na tu školu kdysi nedostala!“). V jiných rodinách probíhají rodinné rady a diskuse. Jakoby i tak nebyl život složitý a výchova dětí tím nejobtížnějším úkolem, který nám osud nadělil na bedra. Podívejme se tedy, jak se na rozhodování o budoucnosti našich ratolestí a rozhodování o nich vůbec dívá české právo.

Pojem dítě chápe české právo ve dvojím významu – častěji tímto pojmem označuje jedince neplnoletého, tedy mladšího osmnácti let věku. Takový jedinec je sice nadán značným souborem práv a povinností, některé z nich však může vykonávat jen omezeně (například prodávat a kupovat nemovitosti jen se souhlasem opatrovnického soudu) a jiné jsou mu zcela upřeny (právo volit a být volen v parlamentních volbách či řídit běžné motorové vozidlo). Některá dětská práva jsou omezena spodní věkovou hranicí – například patnáctileté dítě může pořídit ohledně majetku pro případ smrti, ovšem pouze ve formě notářského zápisu. Jiným příkladem je procesní způsobilost šestnáctiletého dítěte, kterou mu nově přidělil zákon o zvláštních řízeních soudních – podle § 403 odst. 3 může dítě podat návrh na ochranu proti domácímu násilí. Dítě starší patnácti let je možno i zaměstnat, ovšem jen za předpokladu, že již dokončilo základní školní docházku.

A jsme zase zpátky u volby budoucnosti dítěte.

Celé znění zprávy najdete na serveru Lidovky.cz.