Odborník radí: Má se hrát i spát v jedné místnosti?

Je tomu tak minimálně během prvních dvou let života dítěte, kdy je pro něj fyzická blízkost rodiče důležitější než hraní samotné. Dítě v tomto věku totiž ještě není emočně a psychicky od rodičů plně oddělená bytost, nemá vztah k „moje“, nevztahuje se k vlastnímu prostoru tak, že je jeho, a ani to nepotřebuje. Dětský pokojíček v tomto věku funguje spíše jako praktická potřeba rodičů někam uložit věci dítěte. Dítě chce poznávat celý svět a mít bezpečnou pečující osobu blízko u sebe, její náruč je tedy jeho pokojíčkem.

Poté se začne rodičům čím dál více vzdalovat a začne být schopné hrát si samo ve svém vlastním prostoru. Dětská psycholožka Mgr. Alena Vávrová k tomu dodává: „Proces přesouvání se do svého vlastního pokoje je ale velmi pozvolný. Je značně individuální a závislý na povaze a vývoji dítěte. Jakmile si dítě již vytvoří vztah ke svému pokoji, ve kterém má svoje hračky, začne chtít hrát si tam a láká rodiče i případné návštěvy do svého království. To začíná být specifické právě od zhruba třetího roku věku a dále. Chce být už ve svém prostoru, ale nechce tam být samo. ‚Mami, pojď si se mnou hrát do mého pokoje‘, je typická věta objevující se právě v tomto období.“

S nástupem třetího roku se většinou touha po tom, mít to „své“, začíná výrazně měnit ve směru rozvoje uvědomění si vlastního „já“ a vztahu k tomu, co je „moje“. A tam již děti obvykle touží po tom, mít svůj prostor a vzít ostatní do něj, dítě se stává králem svého království, které je pro něj opravdu důležité. A to jak na odpočinek, tak pro hru, tvorbu, akci, setkávání se s kamarády a budování jeho osobní identity. Rodiče by si měli s potomkem promluvit to tom, proč trvá na tom, že chce veškerý volný čas trávit v pokojíčku, a vysvětlit mu, že větší srandu při házení na koš si užije venku s kamarádem, než kdyby skákal sám u sebe v pokojíčku.

Celý článek najdete na: https://web.archive.org/web/20220701232611/http://www.jomagazin.cz/na-stope/odbornik-radi-ma-se-hrat-i-spat-v-jedne-mistnosti/.