Odborník na konflikty: Někdy je dobré i vybuchnout
Mohou nám různé příručky, jak spolu správně komunikovat, opravdu pomoci?
Určitě. Ale vědomě naučené věci jsou v naší psychice ukotveny nejmělčeji. Takže je nejúspěšněji použijeme v situacích, kdy jsme v klidu. Jakmile se dostaneme do zátěžové situace, pod tlak, jsou tím prvním, na co zapomínáme a co nahrazujeme hlouběji zakotvenými vzorci chování. Tím, co je zapsáno v podvědomí.
Takže teprve tehdy poznáme, s kým opravdu máme tu čest.
Ano. Chcete-li někoho lépe poznat, můžete ho třeba vystavit nějaké mírné nespravedlnosti, něco si s ním špatně vysvětlit a z jeho reakcí odvozovat, jaké hodnoty a zásady v něm jsou. Dá se toho využívat, ovšem je na vaší korektnosti a slušnosti, kam v tom zajdete, a mělo by to být dobře zdůvodněno.
Pokud máme sklon reagovat pod tlakem emotivně, jsou nám tedy rady k ničemu?
Lze změnit úroveň toho, pod jak velkým tlakem budeme ještě reagovat racionálně. Samozřejmě to vždy nevyjde, ale o to víc materiálu máte ke studiu sebe sama.
Je dobré někdy vybuchnout?
Při pracovním vyjednávání to může být dobré, pokud je to hrané - jedním vybuchnutím ve správnou dobu ušetříte spoustu slov.
Jakou roli hraje to, jak při řeči působíme?
Stejně jako slova samotná je důležité i to, jak je vyjadřujeme, jaká je v nich emoce. Důležitý je tón řeči, ale i řeč těla.
Nonverbální komunikace asi lidi hodně zajímá, že?
Zajímá. Ale mrzí mě, že to, jak se zatváříme, kdy se nadechneme, usmějeme, jakou si vezmeme kravatu na přednášku a podobně, začíná být důležitější než to, co člověk říká a proč. Jsme moc zahlcení informacemi, a tak jdeme víc po povrchu.
Z toho profitují politici. To, jak mluví, spoustu lidí oslní, i když mnoha slovy neříkají nic.
Pojí se to s tím, že jsme ztratili schopnost posuzovat lidi z více pohledů, proto mohou být ve vysokých funkcích ti, kteří jsou nemorální a o nichž to lidé i vědí, ale nevadí jim to. Nectíme skutečné autority. Kdysi, když lidé něco nevěděli, spoléhali se na ty, kteří to vědí - na lékárníka, učitele, starostu ... Když jsem před lety studoval ve Spojených státech, fascinovalo mě, jak jsou tam uznávaní odborníci. Byl-li někdo starosta, měl prostě pravdu. Mohl se znemožnit a pak ztratit důvěru, ale byl tam přítomen předpoklad, že rozumí tomu, co dělá. U nás se odborníkům lidé smějí, to je myslím velmi nebezpečný jev. Mimochodem autoritu obecně ztrácejí i rodiče, kteří se dnes poprvé v historii, kvůli novým technologiím, učí od dětí.
V rodinách se také předávají komunikační vzorce. Můžeme se na to celý život vymlouvat?
Ne, ale opravdu to hraje obrovskou roli. Většinu těchto vztahových komunikačních vzorců prostě napodobujeme, i když se nám to nelíbí. Záleží na vztahu k rodičům: pokud je obdivujeme, tak je přímo a rádi napodobujeme, nebo to děláme naopak, pokud je rádi nemáme. Třetí možností je lhostejnost. To znamená, že na nás neměli žádný vliv, ale je to výjimečné. A zároveň nejhorší, protože rodič je tu od toho, aby dítě ovlivňoval. Děti také umí něco, co my jsme zapomněli - výborně rozumět nonverbální komunikaci.
Jak to?
Mají čas nás studovat. Zeptejte se rodiče, jak by na nějakou situaci reagovalo dítě, a dítěte, jak by reagoval rodič. Vsadím se, že dítě bude přesnější - tátu a mámu napodobí naprosto přesně, včetně tónu hlasu.
Související články na portálu Šance Dětem
