Odbornice na práva dětí: nenasloucháme, chybí nám čas i vůle
Které z práv dětí je podle vás nejčastěji porušováno?
Právo dítěte být vyslyšeno. Jde o článek 12 v Úmluvě o právech dítěte.
Takže i v zemích, kde děti všemožně chrání, jim často nenaslouchají?
Přesně tak. Mnoho zemí má velmi paternalistický způsob uvažování, podle nějž děti nejsou plně rozvinutými lidskými bytostmi, a proto jen dospělí vědí, co je pro ně nejlepší. Což samozřejmě není pravda.
Jak k tomu tedy přistupovat správně s ohledem na věk dítěte?
Tohle je přesně obsaženo v úmluvě. Ta říká, že dítě musí být vyslechnuto a jeho názor musí být brán v úvahu s ohledem na jeho vyspělost. Mohu dát příklad. Řekněme, že jsem soudce a musím rozhodnout, jestli má dítě zůstat s matkou, nebo s otcem. Otec řekne: Dítě bude architekt jako já. Matka řekne: Nikdy, dítě bude lékař jako já. Já se dítěte zeptám, čím by chtělo být, protože podle Úmluvy je to moje povinnost. A dítě řekne, že chce řídit lokomotivu. Jakou informaci dostávám? Že dítě ještě není ve fázi, kdy by vědělo, kterým směrem chce jít. Proto mou povinností coby soudkyně je říct: Nedávám ani jedné ze stran právo teď rozhodnout o tom, co bude dítě jednou dělat. To je smyslem článku 12. Musíte dítě vyslechnout, ale nemusíte udělat, co chce. To je velké nepochopení. Vyslechnout dítě znamená, že chci slyšet od dítěte informace. Co si z nich vezmu, je pak moje posouzení nejlepšího zájmu. Vyslechnu matku, otce, ale musím vyslechnout i dítě. Vždycky z toho něco vyplyne.
Takže pokud se bavíme o vyslechnutí názoru dítěte, nemáme tím na mysli, že ho v případě rozvodu nutíme rozhodnout se, s kým chce žít.
Ne. Mohu se dítěte zeptat, s kým chce zůstat. Ale neudělala bych to, protože bych dítě postavila před otřesné morální dilema. A nutit ho rozhodnout se je ještě horší. Když rozhodnutí učiním já, žádný z rodičů pak nemůže dítě vinit. Nemůžu na něj rozhodování přenést, protože dítě nemusí vědět všechno. Ale můžu se zeptat: jaké to je, když jsi u táty, jaké to je, když jsi u mámy? Pak dostanu odpověď. Záleží, jak se zeptám. Ale zeptat se musím.
V jakých situacích děti nejčastěji neposloucháme?
Skoro nikdy. Jsou skupiny dětí, kterým nenasloucháme vůbec, jako jsou děti se zdravotními problémy nebo postižením. Dalšími skupinami jsou děti z ulice, děti z minorit. A pak také velmi malé děti. I mimino vám dokáže sdělit, co chce a co ne. Když ho položíte na zem, bude křičet, protože ta zem je studená. Tomu lze snadno rozumět. Samozřejmě se ale nebudu mimina ptát na jeho názor na jadernou fyziku. Kdybych to udělala, není to jeho chyba, ale moje. Když jste v dětství něco chtěla, jak často jste slýchala otce říct: Dokud jíš z mého stolu, rozhoduji já? Samozřejmě že rozhoduje on, ale zároveň vás musí vyslechnout.
Proč si myslíte, že dětem neumíme dostatečně naslouchat? Co je tou bariérou?
Čas. Nikdo ho nemá. Rodiče nemají čas, protože jsou ve stresu. Ve školkách není dost kvalifikovaných lidí, kteří by uměli dětem naslouchat. O školách ani nemluvě. Tam jsou učitelé zavalení povinnostmi a nedostávají dostatek podpory. A v ústavech už vůbec není nikdo, kdo by měl čas. Kdo vyslechne dítě na internátě? Takže prvním člověkem, který opravdu dítě vyslechne, je často soudce. A to už je potom pozdě.
Celý rozhovor najdete zde: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/expertka-osn-detem-v-ustavu-se-nerozviji-mozek-nechapu-proc/r~9fca4178b2a311e8b634ac1f6b220ee8/
