"Nejprve panika a nejistota, dnes z ní máme radost,” říká otec dcery s Downovým syndromem

"Je to celkem slušná panika,” vzpomíná. Dodává, že se s tou skutečností ale velmi rychle srovnali právě díky empatické lékařce, která rodiče poučeně uklidnila. Anežce je nyní 7 let a chodí do první třídy klasické základní školy. Rok před tím nastoupila do školy na přípravku, aby si zvykla. "Všechno, co děláme, děláme proto, aby ona v dospělosti mohla žít co nejsamostatnější život. Což už dnes víme, že u ní půjde relativně velmi dobře. Běžný život ale znamenají také nějaké sociální vazby,” vysvětluje důvody, proč dceru nepřihlásili na speciální školu, ale běžnou základku, kde má u sobe asistentku pedagoga. Podle Tomáše je zásadní, aby měli učitelé dostatečnou podporu a aby rodiče spolupracovali. Podle něj je inkluze důležitá hlavně pro další život dítěte.

"Ve chvíli, kdy tu speciální školu skončí, se ale stejně dřív nebo později s tím běžným světem bude muset potkávat. A já myslím, že je správné, aby se s běžnou společností, která se k ní bude nějak chovat, potkávala pořád a dokázala se v tom zorientovat. Aby nežila ve skleníkovém prostředí,” uvádí. Nemá to podle něj pozitivní vliv jen na dítě s postižením. "Co si všímám, tak přítomnost takového dítěte ve třídě má pozitivní vliv i na její kolektiv. Ty třídy jsou semknutější, funguje tam vstřícnost a podobně,” myslí si. Vzdělávání ale není jedinou výzvou, se kterou se lidé s DS (Downovým syndromem) a jejich rodiny setkávají. Lidé s DS se potýkají s nedostatkem pracovních míst i možností samostatného bydlení. Dodnes je pak podle Tomáše částečným tabu téma smrti rodičů a další budoucnosti takových potomků. "Podle mě by se ale začít mělo. Je to věc, která řešitelná je, ale záleží, jak brzo s tím začneš.”

Můj první dojem byl takový, že mi najednou skončil život, který znám. Že už to nikdy nebude jako dřív. Je to celkem slušná panika. Pamatuju si nejvíc nejistotu a temnotu přede mnou, kdy nevíš, jak se to celé bude vyvíjet. To neznámo hraje asi největší roli. Asi týden po narození Anežky. Hned po porodu bylo nějaké podezření, lékaři tedy udělali genetické testy a ještě v nemocnici nám to řekli. Testy v těhotenství nic takového neukázaly, takže Anežka byla jedno z těch dětí , kterým se to povedlo zamaskovat. 

Celý článek již bohužel není dostupný.