Mluvit s dětmi o smrti je potřeba. Rodiče si mlčením zadělávají na problém

Datum publikace: 29. 11. 2019
Periodikum:
denik.cz
S dětmi mluví o naší konečnosti otevřeně a radí to jejich rodičům i učitelům. Výtvarnice Martina Špinková stála před osmnácti lety u zrodu prvního mobilního hospice v Česku. Dnes vede nakladatelství Cesty domů, ilustruje a píše knihy pro děti, za kterými jezdívá do škol po celé republice.

Vaši ostravskou přednášku na téma Jak s dětmi hovořit o smrti jsem vnímala jako osvětu.

Je to tak. Putuju s přednáškami do různých koutů naší země, něco řeknu, ale hlavně potřebuju slyšet, jak o tom lidé přemýšlejí, abych nezůstala uzavřená jen ve svojí představě. Jedním z velkých pokladů celé Cesty domů je, že má osvětu napojenou na konkrétní péči – sestřičky, lékaři i sociální pracovníci chodí do rodin a znají jejich příběhy. Vycházíme z nich. I naše dětské knížky vyrůstají ze zkušeností nás a lidí nám blízkých. Lidé nám pak píšou, jak jim knihy pomohly, jak s nimi zacházejí jejich děti.

Proč je pro vás důležité chodit do škol?

Dětí i učitelů se ptáme, co potřebují, povídáme si. Někteří lidé z Cesty domů pracují s dětmi přímo v rodinách, kde někdo zemřel. A my na to navazujeme v nakladatelské práci. Nemůžete sedět u stolu a psát takovéto knihy pro děti, aniž byste se s nimi potkávala. Když to řeknu takovým trochu klišé – děti jsou inspirativní a svobodné, nelekají se toho, čeho my. Vnášejí do tématu dobré otázky a představivost. Jsou otevřené a přitom moudré. Skrze ně vidíte, jak s tím my dospělí máme problém. Děti by se chtěly dozvědět víc, ale cítí, že jim rodiče nechtějí nebo se bojí odpovědět. A pak se raději na některé věci už doma neptají, což je škoda.

A ve škole ano?

Při takovéto debatě ano. Proto vždycky chci, aby u mého setkání s dětmi byl i učitel. Aby slyšel jejich otázky, pracoval s nimi dál, řekl, jestli je taková návštěva zvenku smysluplná. Když to shrnu – škol jsou tisíce a učitelů, kteří přemýšlejí, jak s dětmi mluvit o smrti, je moc. A nás je jen pár. Proto se teď snažíme pro učitele a spolu s nimi vytvořit podklady, aby to zvládali sami. Vyšší ročníky s tímto tématem pracují v hodinách etiky, ve školkách třeba v programu o emocích. Když tam přijdu se svou knížkou Divný brach strach – strach je pro děti velké téma – při našem setkání evidentně říkají i to, co rodičům neřeknou.

Jak takové povídání v mateřské škole vypadá?

Většinou se zeptám, čeho se bojí, případně co si myslí o strachu svých rodičů, babičky… Vždycky si říkám, kdyby tady ti rodiče seděli a slyšeli je! Bojí se třeba žraloků, nožů, zombíků… A pak se ptají děti mě, čeho se bojím já. Řekla jsem jim jednou, že se bojím sama sebe, a jestli vědí, co to znamená. A dostala jsem úžasnou odpověď: že se bojím toho, co mám v sobě a s čím nesouhlasím. A tohle mi řekl šestiletý kluk! Dlužno říct, že téma strachu budí spoustu dobrých debat, především ve školkách, ale i v prvních třídách.

Dokážete to srovnat s debatami, které vedete s dospělými?

Dělala jsem zajímavý pokus s dětmi kolem osmi let, kdy jsem po nich chtěla slova, která je napadnou, když se řekne narození a smrt. Obsáhly všechno – kosmos, tvoření i stvoření, porod, zánik světa, ekologii, důstojnost… Opravdu neuvěřitelné bohatství. Pak jsem to zopakovala při workshopu s budoucími pedagogy a psychology s tím, že si mají představit dítě, které znají, a vystupovat jakoby za něj. A to srovnání bylo neuvěřitelné!

V čem?

Děti obsáhly celý svět, celou filozofii. Budoucí učitelky uváděly slova jako dudlík, čáp, bříško, podobně pak u smrti. Z toho srovnání neplyne, že bychom my dospělí byli hloupější než děti, ale to, že už nemáme jejich otevřenost. A že možná děti nevidíme takové, jaké jsou – jako partnery v dialogu, od kterých se hodně dozvíme. Když se čtyřleté dítě začne ptát rodičů nebo učitelů na smrt a ucítí jejich strach, ptát se přestane. A pak se nebude ptát ani v pubertě. Proto vydáváme knihy určené dětem i rodičům, aby se nad nimi mohli rozpovídat. Když mají v ruce takového průvodce, který téma vysvětluje, o něco méně se bojí mluvit a dětské otázky nezapadnou.

Bojí se děti v předškolním věku smrti, nebo ten strach přichází později?

Myslím, že mají respekt i strach jako my. Ale bojí se i truchlí úplně jinak než my. Úzkost z toho "Maminko, ty umřeš a co já si počnu?" je u někoho v danou chvíli veliká a je potřeba se jí vážně věnovat. Poslouchat, nestrašit. Někdy rodičům pomáhá, když řeknou: "Až já umřu, budeš nejspíš už velký, budeš mít vlastní děti…" Tohle děti většinou akceptují jako vysvětlení, že maminka neumře zítra. Zároveň je dobré, aby věděly, že nikdo nevíme, kdy umřeme: "Kdyby se to ale stalo, máš kolem sebe spoustu lidí, kteří se o tebe postarají." Musíte ale hodně přemýšlet o tom, jaké dítě je, co ho opravdu straší, jaký spolu máte vztah, jaký má vztah k ostatním dětem, co už ví… To už musí rodič vycítit, má-li na to čas.

Celý rozhovor najdete zde: https://www.denik.cz/spolecnost/martina-spinkova-vytvarnice-hospic-deti-smrt-zemre-strach-prekonat-cesty-domu.html